Academy of Future - 1. díl

23. května 2010 v 2:37 | Kat-chan |  Academy of Future
ACADEMY OF FUTURE - Vítejte... v budoucím horoucím pekle

Naomi se se šroubovákem v ruce skláněla nad stůl a něco dělala. Její otec k ní s tichým našlapováním přišel a na vzdálenější stolek položil hrnek s teplým čajem. "Co provádíš?" zeptal se ji a Naomi mu uhnula, aby viděl na stůl. Ucítila, jak se pousmál, ale neviděla ho. Stále zůstala skloněná. "Zase?" šeptl si spíš pro sebe a přišel k ní blíž. "Musím jí vylepšit," řekla zadumaně Naomi a na chvíli se narovnala, aby ji nebolela záda. Podívala se na otce. Byl umouněný od prachu, zase byl na půdě. Vzala útěrku a otřela mu s ní tvář, přitom zakroutila hlavou. "Nechoď tam už," poradila mu tiše, odvrátila se a zase se sklonila nad kanon. Otec jakoby ji nevnímal. "Co na ní furt vylepšuješ?" "Nemluv o ní jako o "ní". Je to on, je to Black Rock Shooter." "Promiň," řekl a ušklíbl se, "zapomněl jsem, jak jsi na to citlivá, holčičko." Potom si ji k sobě přimáčkl. Cítila pach cigaret, kouře a prachu. Vše se to mísilo dohromady."Víš, tatíčku, nelíbí se mi střelová frekvence patnáct za sekundu. Chci víc. Aspoň o polovinu. A už by to mělo být, jdu si to vyzkoušet do zahrad, měj se." Otec ani nic nestačil říct. Sledoval jen, jak s jedním zaklapnutím zavřela poklop s kabely a vyráží pryč s domu.

Itemi se natáhla pro jednu knihu a na vratkém žebříku zvrávorala. Na poslední chvíli uchopila knižní pevnou vazbu a zachytila se za polici. Žebřík s prásknutím spadl na zem, od které jí dělilo tak pět metrů. "Krásný," odfrkla si sarkasticky Itemi a s knihou v jedné ruce se nohama zapřela o spodní police. Opatrně, metr po metru lezla dolů. Kolena se jí docela klepala, ale ani né z té výšky, spíš z pocitu, že se pořádně nemá o co zachytit. Když už byla skoro dole, najednou jí noha sklouzla z dřevěné police a spadla na zem. Zvuk se prázdnou knihovnou nesl jako nikdy nekončící ozvěna. "Všechno tady ovládají roboti, ale knihovny jsou tu jako z minulého století." Zvedla se ze země a oprášila si oblečení. "Řeknu to knihovníkovi," dodala nakonec, zvedla žebřík a vyšla z uličky, směrem ke stolům. Knihu položila na hromadu, mezi ostatní. Knihovník se za ni objevil jako stín. "Něco jsem slyšel, tys spadla?" Usmál se na ni a roztomilé brýle na nose si posunul blíž ke kořeni nosu. Měl hnědé vlasy a zlatavé oči. "Jo," odsekla. Byl u ní tak blízko, že cítila jeho vanilkovou vůni. Byl moc mladý na to, aby byl knihovník. A moc hezký na to, aby mu odporovala.


Yuuri seděla na lavičce v zahradách, přímo před tréninkovým terčem. Pohrdavě sledovala mladé žáky, kteří si zde zdokonalovali své dovednosti. Věděla, že jí stačí jeden výstřel a tři terče určitě trefí, musí, jinak by byla ponížena. Hrála si se svou laserovou pistolí v ruce a různě ji převracela, prohlížela ji a aktivovala a zase deaktivovala. Zadívala se na jednoho kluka u terče, který na něj mířil s velikou přesností. V jeho ramenou ale viděla nejistotu, nebo snad i strach. Celé tělo měl naprosto křivě postavené, prostě tak, jak se to nesluší. Měla chuť se zvednout a dát mu pěkně hlasitou lekci o střílení, ukázat mu to správně, ale nakonec se rozhodla ho ještě chvíli pobaveně sledovat. Kroutila hlavou, jak zavíral oči při výstřelu. Vážně se bál. Rychle vyskočila z lavičky a přitom se ladně prohnula. Jako letní stín se k němu připlížila, a když vystřelil, vykopla mu zbraň z ruky a chytila jí. Kluk se na ní zmateně podíval, zamrkal, jakoby se probouzel ze snu a nechápal, proč to dělá. Zatřepal hlavou, jakoby chtěl něco vyhnat z hlavy a podíval se na pistol v její ruce. "Vrátíš mi to?" zeptal se tiše a natáhl se pro ni. "To víš, že jo," prskla ironickým tónem a práskla ho přes ruku. Namířila zbraní na terč a vystřelila. Trefila ho přímo do středu a z hlavně sfoukla modrý kouř.


"Yukiko!" zavolal na ni otec. Líně se protáhla, jako kočka, a zvedla se z postele. "Ano?" odpověděla na otcovo volání a přišla do jeho pracovny. Otec se skláněl nad jedním z papírů na stole a za uchem měl tužku. Lampička nasměrovaná na jeho obličej vytvářela na lícních kostech podivné a docela strašidelné stíny řas, které se každou chvíli třepotaly mrknutím. "Musím na chvíli do práce, jo? Žádný hlouposti." Vstal od stolu a nasměroval si to k ní. Myslela, že se s ní nějak rozloučí, ale jen kolem ní prošel, jako by byla duch. Zuřivě se po něm ohlédla, a když se otočil, věděla, že její pohled cítil. Sklopila oči k zemi a kopala do prahu, ze kterého vylétával malé částečky prachu. Zase přijde domů až ráno, nebo nepřijde vůbec a v práci zůstane celý týden, říkala si Yukiko v duchu a nafoukla tváře. "Ahoj!" slyšela jen v rychlosti a potom zabouchnutí dveří. Zůstala v bytě úplně sama. Něco ji začalo tahat za nohavici a tak se potom ohlédla. Byl to jejich domácí robot, který právě zametal podlahu od prachu z prahu. Yukiko si už nepřipadala sama, ale věděla, že s ním si moc nepokecá. Byl to jen další nudný chlap, který je ale aspoň trochu užitečný. Najednou někdo horlivě začal klepat na dveře. Bála se, kdo to může být a tak dveře otvírala pomalu. Najednou v nich uviděla stát mladého, pohledného kluka. Když se na něj podívala lépe, zjistila, že má na košili krev. "Pomoc," hlesl a padl k zemi.


Kimi lítala po třídě a ukazovala. "Další přijde sem a sem a sem...a taky sem… ne! Tam ne! Tam! Ano… přesně tak," měnila tón hlasu, podle toho, jak plní spolužáci její přání. Oslava se blížila a všechno muselo být dokonalé. Po průhledných deskách, které držela v ruce, se míhaly obrazy a úkoly, které si tam uložila. "Hej, hej, hej!" zastavila holku, která zrovna vypouštěla malé světélkující roboty ke stropu. "Naprogramovala si je správně?" zeptala se Kimi, aby se ujistila, že to bude v pořádku a nic se nerozbije. Dívka jen přikývla a radši se skryla v davu ostatních žáků. Kimi se spokojeně rozhlížela po místnosti, po které se rozlévala příjemná oranžová barva. U stropu lehce světélkovali ti malincí roboti a vrhaly na stěny zajímavé odstíny teplých barev. Přes celou jednu stěnu se táhl nápis: Jdeme za budoucností, napsaný zvláštním písmem. Klikla na své desky a holografický 3D nápis se změnil. Chvíli písmo měnila z jednoho na druhého, než přešla na to, co jejímu oku lahodila nejvíc. Pramen vlasů, který se jí spouštěl z vysoko uvázaného drdolu, si dala za ucho a otočila se na spolužáky. Podívala se na ně a ty ji pohled s úsměvem oplatili. "Je to krásný," řekl někdo. Podívala se tím směrem a zastavil a se na kluka, který se opíral o rám dveří a díval se po celé místnosti. "Jenomže je to na nic," zasyčel skrz zatnuté zuby, obrátil se a vyšel. Zmateně mrkala a dívala se po ostatních. "Je mi škoda, že tak plýtváš svou energií!" ozvalo se ještě z chodby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama