Academy of Future - 2. díl

23. května 2010 v 2:38 | Kat-chan |  Academy of Future
ACADEMY OF FUTURE - Moc nenormální, než aby to bylo normální

Plna očekávání Naomi rozrazila dveře a vběhla do haly. Nikdo tu ale nebyl. Znovu se okolo sebe pozorně rozhlédla. Samozřejmě sem šla, aby vyzkoušela vylepšení, které udělala na BR- Shooterovi, ale také myslela, že ho uvidí a on k ní zase přijde a usměje se. Pevně stiskla ruce v pěsti, až ji konečky prstů začaly jemně bělet od pevného stisku. Věděla, co jí stojí v cestě. Zbraň si připravila do ruky a namířila s ní na jeden z terčů. Terč uvnitř své hlavy přeměnila na obličej s karmínovými vlasy a uhrančivýma očima. Rozestoupila se a zmáčkla spoušť. Zbraň pracovala opravdu dobře. Dokonce tak dobře, že ji to odmrštilo do protější zdi, kde si narazila záda. Tak, jak skončila na zemi, s pohledem upřeným ke stropu, seděla do té chvíli, než ji na kalhotách začalo něco zvonit. Pomalu přesunula ruku k opasku a zmáčkla knoflík. Z opasku vybliklo modré světlo a před jejíma očima vytvořila holografickou tvář jejich ředitele. "Dobrý den," pozdravila Naomi sípavě a trochu slušněji si sedla. "Dobrý den," opětoval její pozdrav a kmital očima ze strany na stranu. Nervózně si olizovat rty a potil se. Něco se dělo. "Můžeš se dostavit do kabinetu, prosím?" řekl nakonec nejistě a velmi pomalu. Naomi mlčky přikývla. "Zítra, před vyučováním tam zajdu." "Hned!" zdůraznil ředitel. Naomi se pomalými pohyby zvedla. "Rozumím," šeptla a vypnula holografický telefonát. Žaludek se jí nervozitou převaloval a ruce se jí začaly potit. Snad neudělala nic tak hrozného. Otočila se a došla si pro Shootera. Pevně ho uchopila do ruky a naposledy se kolem sebe rozhlédla. Ve křoví uviděla jakýsi pohyb.
Itemi mladému knihovníkovi koukala na nohy a neměla tolik odvahy zvednou hlavu a podívat se mu do obličeje. Cítila, že jeho pohled ji upřeně sleduje a tak se k němu radši otočila zády a dělala, že mezi hromadou knížek hledá nějakou určitou knihu. "Co jdeš dělat?" zajímal se mladý knihovník a opřel se o stůl hned vedle ní. Při tom se o její ruku lehce otřel. Překvapením odskočila a udělala pár kroků stranou. "Musím se něco naučit." Na obličeji, do kterého se mezitím nahrnula krev a vytvořila veliký červený ruměnec, vykouzlila úsměv a znovu se sklonila ke knihám. Ze spodu vytáhla jednu knihu a rozevřela ji před sebe. Pomalým pohybem knihu posunula k němu. Nechápavě se na ní podíval. "Čti, Seiji" řekla měkkým hlasem a pohledem poukázala na knihu. Muž se sklonil. "To je-" "Kalendárium… Našla jsem ho, když jsem se procházela po té zadní uličce. Spadlo mi to na hlavu." Itemi si začala třít hlavu, jako by se jí při vzpomínce bolest obnovila. Jeho ruce ji pevně sevřely. "Víš co to znamená?" zeptal se vážným tónem a zblízka se jí zadíval do očí. Měla pocit, že ji snad vidí až do morku kostí. Po zádech ji přejel nervózní mráz. "Nevím," pískla tiše. "Že se má ně-" Seiji nedomluvil a z Itemina opasku vysvitlo světlo. Ukázal se ředitel. "Přijďte do kanceláře. Oba," řekl rychle místo pozdravu. Oba dva přikývli a Itemi si uvědomila, jak to musí vypadat. Seiji ji držel za ruce a jejich obličeje byli blízko u sebe. Tak blízko, že deset centimetrů je dělilo od polibku. Ředitel jen zakýval vážně hlavou a tak, jak se objevil, zase zmizel. Seiji ji pustil, chytil ji za loket a vyrazil k ředitelně. Itemi se mu snažila nahlédnout do obličeje, protože se jí zdálo, že viděla červeň.
"Už bys mi ale mohla třeba vrátit tu pistoli," dožadoval se kluk, ale dočkal se jen dalšího zakroucení hlavou. "Rodiče neuměli vychovat slušný dítě!" V Yuuri to najednou zabublalo a obličej ji zrudnul vztekem. Natáhla ruku a chtěla ho praštit, když najednou jí v nose zaštípal známá vůně a někdo jí ruku zachytil. Pootočila hlavu za tou vůní a srdce vynechalo dvě tempa. "Copak tu provádíš mému bratříčkovi?" zeptal se mužným hlasem melodicky. "Kiseki-san," vydechla Yuuri a pustila pistoli. Chlapec před ní ji ihned chytil. "Jdi si radši pro svůj meč," poradil mu Kiseki a jeho bratr rychle přikývnul a odešel. "Zbláznila ses?" otočil se na ni Kiseki náhle a donutil Yuuri poodstoupit pod jeho přísným pohledem. V nosu ji šimrala jeho mírně jahodová vůně. Chtěla promluvit pevným hlasem, ale místo toho se jí hlas uprostřed věty zlomil. "Urazil mou rodinu." "Omluv ho, je ještě moc mladý, moc mladý," kroutil Kiseki hlavou a opakoval tu větu dokola. "Odpuštěno," zakývala Yuuri hlavou a ještě o krok poodstoupila dozadu. Kiseki svraštil obočí a přejel pohledem z ní na svůj opasek, ze kterého vyšlehlo modré, holografické světlo, pomalu se formující do ředitelova obličeje. Jeho tvář se rozhlédla kolem dokola. "No, je dobré, že jsi tu taky Yuuri, nemusím ti volat zvlášť," usmál se přívětivě. Yuuri se cítila trochu uražená, že první nezavolal jí. "Co potřebujete?" zeptala se a všechna nervozita, která ji do teď tížila, byla pryč. "Přijďte do mé kanceláře. Urychleně." "Hai!" "Už na vás čekáme," zaznělo a potom se obraz ztratil. "Kdo vlastně jsi?" obrátil se Kiseki na Yuuri a tázavě na ni hleděl hlubokýma černýma očima. Yuuri neslyšně zalapala po dechu a trochu zklamaně zakroutila hlavou. "Yuuri… chodíme do stejné třídy, Kiseki-san," zašeptala a rychlými, dlouhými kroky vyrazila z parku do kanceláře ředitele.
Yukiko chlapce v poslední chvíli stačila zachytit. Krvácel ze tří hlubokých ran na zádech. "No tohle jsem vážně potřebovala," odfrkla si, chlapce vtáhla do bytu a zabouchla dveře. Rychle se rozeběhla do koupelny, kde vzala ručník, namočila ho pod tekoucí vodou a začala mu omývat rány od, někde už zaschlé, krve. Sundala mu triko a jemnými, pomalými pohyby, ho ošetřovala. Normálně by určitě zaměřila svůj zrak na krásné oči, vlasy, nebo vypracované tělo. Nebo na tu vůni, která se teď mísila s pachem krve a špíny. Snažila se ho co nejlépe ošetřit, ale krev pořád ne a ne přestat téct. "Sakra," syčela Yukiko a pořád dokola si mumlala, že tohle je to poslední, co potřebuje. A když už to trvalo až moc dlouho, začala zmatkovat. Jeho tělo si k sobě pevně přitáhla a sledovala oči, které ztrácely barvu. "No tak… chlapče… no tak! Podívej se na mě, dělej! A řekni mi tvoje jméno… honem!" Chlapec ale zvrátil hlavu dozadu a vydal sípavý zvuk. "Mluv!" zakřičela Yukiko a nahrnuly se jí do očí slzy. Absolutně nechápala, proč. Vůbec ho neznala, ale nerada viděla lidi umírat. Najednou z jejího náramku cosi vyblesklo a zjevil se před ní ředitel. Jako střela rychle i otřela slzy z tváří a chlapce si k sobě ještě více přimáčkla. Cítila jeho mělký dech a tlukot srdce. "Přijď ih- a sakra! Hned k vám přijdeme. Vydržte…" řekl rychle ředitel a zmizel. Yukiko jen pootevřela pusu a zakroutila hlavou. Proč by měli přicházet? A hlavně kdo? Chlapec se najednou chraplavě nadechl a řekl: "Na-na-shi Ken-ta-ro," zachraptěl. Yukiko přikývla. "Kentaro, teď se hlavně uklidni, zhluboka dýchej a poslouchej mě. Už nám jdou pomoct. Neboj se. Už jdou," šeptala mu do ucha a konejšivě s ním houpala. Teď si jen přála, aby už přišli a zachránili toho krásného chlapce.
Kimi zmateně zírala na dveře, kde ještě před chvílí stál onen chlapec. "Co to bylo zač?" zeptala se a rozhlédla se po svých spolužácích, jakoby čekala na odpověď. Ale nedočkala se. "Byl nějakej… divnej," zkonstatovala nakonec a zatřepala vlasy, ze kterých vypadl další pramen vlasů. Rukama neposlušně ťukala po zářících deskách a pořád o něm přemýšlela. Třídou se nesl tichý šepot a někdy i smích. "Na chvíli… odejdu." Kimi jako blesk vyrazila z místnosti a rozeběhla se dlouhou chodbou za klukem. Za rohem ještě zahlédla, jak se jeho plášť mihnul. Ještě víc natáhla krok, aby ho dohnala. Zaběhla za roh a do toho kluka narazila. A když vzhlédla, uviděla ředitele školy a za ním řadu chlapců a dívek s vážným, zmateným a snad i bojácným výrazem ve tvářích. "Zrovna vás dva hledáme," řekl tichým, vážným tónem, který se po liduprázdné chodbě ještě několikrát zopakoval. "Nás… dva?" Kimi ukazováčkem přejela ze sebe na chlapce před ní, který asi ztratil řeč. Blonďaté vlasy, které mu roztomile odstávaly od hlavy a dodávaly mu tak nevinnost, se najednou zatřepaly, jak zakroutil hlavou. Ustoupil stranou a prohlédl si Kimi pěkně od hlavy k patě. "Tak pojďte s námi. Musíme si pospíšit," popohnal je ředitel a v čele celé té "armády" žáků se vydal pravým křídlem směrem ven ze školy. Prosklené chodby propouštěli dovnitř pozdní sluneční paprsky. "A kam vlastně jdeme?" zeptal se někdo skoro až arogantním hlasem. "Kam jdeme? Tam, kam jste byli předurčeni jít v den vašeho početí." "No fuj," odplivla si Kimi a zakroutila hlavou. "To jakože rodiče když nás dělali už mysleli na to místo, kam teď jdeme jo?" Všichni se sborově zasmáli, ale ředitel se nesmál. "Rodiče ne… ale osud ano." "Na vidění do budoucnosti máme počítače," podotkla Kimi. "Ale tohle ti žádný počítač nepředurčí…" "To najdeš v srdci," dokončil větu ten chlapec, za kterým běžela. "Mé jméno je Tsuchi," představil se krátce a soustředil se na cestu. "Přesně tak," přikývnul ředitel a vyšel nějakými neznámými dveřmi. Najednou se ocitli v bílé místnosti bez stropů, stěn, dokonce i podlah. Jakoby v nicotě. Všichni se zmateně rozhlíželi, opět jen ředitel byl v klidu. Jakoby na něco čekal. A za chvíli se před nimi na zemi zjevila uplakaná dívka svírající krvácejícího chlapce. "Řediteli," vyhrkla a chabě se usmála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama