Academy of Future - 4. díl

23. května 2010 v 2:40 | Kat-chan |  Academy of Future
ACADEMY OF FUTURE - Dobře naladěni? Za chvíli nebudete...

"Jsem rád, že jste dobře naladěni," řekl, když viděl, jak se všichni drží za, od smíchu, bolavé břicho. "Protože od teď sranda končí."

                Všichni se přestali smát a zahleděli se na něj. Yuuri se protlačila mezi ostatními a stanula proti řediteli.

                "Chci odsud pryč!" vykřikla rozhodně a podívala se řediteli do očí.

                Ředitel založil ruce na hrudi a povzdechl si. Chvíli mlčel a potom se na ní zadíval takovým pohledem, jakoby ji skenoval.

                Ředitel byl velmi vysoký a svalnatý člověk. Ve tváři měl už od stáří nahromaděné vrásky a ve vlasech tu a tam prokukoval šedivý pramen. Oči měl tak modré, že byli až skoro bílé. Když se na vás podíval, měli jste vážně pocit, že vám vidí do hlavy, nebo do žaludku.

                Yuuri si v tu chvíli pomyslela, že jedna rána od něj by snad stačila na to, aby jí způsobil dobrý otřes mozku, ale byl to přece jejich ředitel.

                "Vidím ti v očích strach, ty se mě snad bojíš?"  Yuuri přikývla. Ředitel se hlasitě rozesmál. "To bys měla. Ale zůstaneš tady."

                Yuuri svraštila obočí a s mrmláním zabodla pohled do běloty pod sebou.

                "Dobře… takže začneme. Kdo ví, proč jsme dnes tady?" zeptal se ředitel a pohledem přeletěl přes dav. Každý se na něj tázavě díval a zabodával pohled jako: "Neprotahuj to a řekni mi to," jen Seiji hrdě zvednul ruku.

                "Takže začnu tady u toho kvádru vesmírného odpadu."

                "Řikal jsem to, řikal jsem to!" začal křičet Seiji a poskakoval jako panák. Itemi ho chytila za rukáv a silou ho donutila se uklidnit.

                "Všichni se na tebe dívají, Seiji."

                "Chytrej a hyperaktivní, tvrdá a agresivní, to je páreček…že Itemi?" šťouchla do ni Yuuri, která už se vzpamatovala, loktem. Itemi na ni pohlédla pohledem, který značil jistě rozhořčení, ale taky stud.

                "Nedělej mi ostudu," sykla na Yuuri a radši udělala krok do strany, aby byla od Seijiho dál. Teď ji hlavně zajímalo, co jim chce ředitel, který netrpělivě těkal očima z jednoho na druhého, říct.

                Ředitel si náhle hlasitě odkašlal a pozvedl jedno z obočí. "Na tyhle řeči bude čas potom… teď poslouchejte." Řekl ředitel hrubě. Všichni zatajili dech a začali poslušně poslouchat jeho příběh…




                Když na zemi bylo robotu ještě stejně málo, jako je u nás parních strojů, když žádný počítač neviděl do budoucnosti a když ještě lidé umírali na nevyléčitelné nemoci, řídil osud muž jmenující se Osmond Sud, zkráceně O. Sud (pozn. Autora: propůjčeno od Darrena Shana). Díval se na svět z jiné dimenze a bavil se tím, že koukal na to, jak lidi umírají, nebo se rodí. Nebyl ani na straně dobra, ani na straně zla, ale jednoho dne se začal nudit. Už ho nebavilo stále jen ty samé věci dokola a tak vymyslel první robotickou technologii, která nám změnila život.

                Do mozků pár vyvolených dal informace potřebné k vynalezení této technologie. Vše se pomalu začalo měnit a s příchodem nové technologie přišel i nový svět. Jenomže ta první robotická technologie se po pár letech začala bouřit. Udělala si svůj vlastní rozum a ovládala vše, jak se jí chtělo. Osud rád pozoroval krve prolití, jež se v té době odehrávalo. Až přišel zlomový den a tuto technologii nahradila technologie jiná, lepší. Tu starou na vždy odpojili a uložili do bezpečí, kde nemohla škodit. Zabila několik sta tisíc lidí! A vypadá to, že ta robotická technologie, zvaná Mimiru, se teď opět vrátila a dělá nám potíže. A nejen, že umí ovládat zemi, ale dokáže ovládat i vesmír…




                "Takže tohle všechno způsobuje technologie? Proč jednoduše nezajistíte nějaký program, který tomuhle zvládne zabránit?" zeptal se Tsuchi docela rozmrzele.

                "Protože je to nezničitelná technologie, do které nejde proniknout. A je pod ochrannými křídly Suda," vysvětlil ředitel krátce. Vypadal docela rozmrzele, protože neměl rád typ těchto otázek. "Má snad ještě někdo dotaz?"

                "Já bych měla!" zvedla ruku Kimi a přistoupila k řediteli blíž. "Můžete mi vysvětlit, co MY s tím máme společného?"

                "Na to velmi rád odpovím," usmál se ředitel záhadně, promnul si bradu a mávnul přes všechny rukou. Zastavil se na Seijim a Itemi. "Vy, jste ti nejchytřejší," přejel na Kimi a Tsuchiho, "vy jste ti, kteří umí vyjednávat. Diplomati s pořádnou kuráží," dál přejel na Naomi a chlapce, který se objevil, "vy dva rozumíte robotům, protože jimi částečně také jste," následně ukázal na Yuuri a Kisekiho, "vy umíte jezdit na koních a bojovat v nervozitě," a nakonec se zastavil na Yukiko a Kentarovi, "a nakonec, vy dva jste velmi aktivní a když se snažíte, dokážete dodat všem odvahu. A všichni dohromady budete tvořit skvělý tým. Každý z vás umí zacházet se zbraní, noži, meči a jinými zbraněmi. Jste perfektní na tuhle věc!"

                "Fuj, už jsem se lekla, že jsme nějaký vyvolení. To bych se už asi složila smíchy na zem," oddychla si Yukiko a zakřenila se.

                Řediteli začal pípat připínáček na saku. Nebo se to jen zdálo? Kimi udiveně pokřivila obličej. "Je čas začít trénink," oznámil ředitel tiše. "Budeme cestovat trochu dál… Vytvořte prosím chumel a vzájemně se nějak propojte… třeba se chytněte za ruce." Když Yukiko na své ruce ucítila Kentarovu jemnou kůži, lehce se začervenala a zachytil se Kimi, která se ihned chytila Yuuri. Itemi se instinktivně chytila Seijiho rukávu a Seiji chytil Tsuchiho a Kisekiho za rameno. Všichni byli nějak propojení, jen Naomi s tím divným klukem zůstali opodál. Ředitel je proto násilně vzal za oblečení a hodil je mezi dav. Než se všichni stačili vzpamatovat, byli ve velké hale.

                Byl to obrovský prostor s vypouleným zeleným stropem, posázeným malými, jiskřícími žárovičkami, které celou halu osvětlovali. Zem okolo nich byla pokrytá pískem. Všude byly nějaké cvičební stroje, terče, dráhy, činky, míče, meče… Všechno možné. Na pravé straně bylo něco, čemu by se dalo říkat oddělení zbraní. Tam se vznášeli, opravdu vznášeli, terče a na stolech byli položené luky, pistole, házecí nože a hvězdice. Tam zamířil ředitel.

                "Každý si vyberte nějakou zbraň," zasmál se ředitel a ukázal na velký výběr. Každý se s chutí nahrnul a vybral si to, co mu padlo do ruky a na oko to bylo také nejmilejší.

                "Pánové prosím!" zvolal najednou ředitel tak silně, až všichni leknutím nadskočili, dnes už asi po třetí. Tato věta se ještě třikrát zopakovala, než ze dveří na opačném konci té haly vyšlo několik mužů. Všichni měli na sobě školní stejnokroj, ale vypadali, že školu už mají tak třicet let za sebou.

                "To jsou vaši trenéři," ušklíbl se ředitel a muži se hluboce poklonili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama