Daido Aisuru 1.díl

23. května 2010 v 2:47 | Kat-chan |  Daido Aisuru
DAIDO AISURU - Sensei...?

Srdce se mi sevřelo a postoupilo až do krku. Držel mou ruku za zápěstí a přemísťoval ji z místa na místo. Jeho tělo bylo těsně za mnou. Cítila jsem na zádech kapsičky jeho vesty, cítila jsem jeho dech těsně u mého krku.
"Tady musíš mít tu ruku, aby jsi se mohla ubránit přímému útoku," vysvětloval mi. Potom mou ruku pustil, ustoupil o pár kroků a sledoval mne. Má barva v obličeji se navrátila z červené do normálu. Zhluboka jsem se nadechla. Ruku jsem dala tam, kde mi ji umístil, nohy jsem rozkročila. Párkrát jsem se zhoupla zepředu dozadu, potom jsem se od pravé nohy odrazila, ve vzduchu jsem se obrátila a zamířila levou nohou na terč. Když jsem dopadla na zem, terč byl celý. Viděla jsem v jeho tváři nespokojený výraz, tak jsem k terči přišla a jemně do něj šťouchla. Terč se sesypal na zem. Ihned se usmál a vydechl obláček kouře.
"Dobře, dneska už to stačí. To naposledy bylo nejlepší. Co si zajít na jídlo?" nabídl a já přijala.
"Moc ráda, Asumo-san." Ze země jsem sebrala čelenku, která mi při kopu spadla.
Přivázala jsem ji na její místo na stehně. Nosila jsem přiléhavé šortky sotva do poloviny stehen. Na levém stehnu čelenku, na pravém pouzdro na kunaie. Po kolena mi sahaly vysoké ninja boty. Břicho jsem měla zavázané kvůli zraněné, které se mi stalo při nedávné misi. Naštěstí to nebylo vidět přes černé, zavazovací korzet bez ramínek. Jak říkávala moje maminka, třešničkou na dortu tomu byly mé tmavě modré, pomněnkové oči a dlouhé blonďaté vlasy vázané do culíku. Často si mě ale kvůli tomu lidé z vesnice pletli s Narutem. Nikdy nechtěl přiznat, že své Oiroke no jutsu okoukal od mého výzoru.


Aniž bych si to uvědomila, všude okolo mě byla tma. Jen v dálce za horami svítila už jen polovina slunce. Zůstala jsem stát a pozorovala barvy, které se míchaly. Od žluté, do ohnivé červené, která pomalu přecházela až do noční modré. Kdyby Asuma opětoval mou lásku, tohle by mohl být nádherný okamžik. Ale to je jenom "kdyby". Oči se mi zaplavily slzami.
"Děje se něco?" zeptal se starostlivě Asuma.
Pokývala jsem hlavou ze strany na stranu a odvětila: "Ne, nic. Jen jsou to krásné barvy." Ten muž mě chce zničit, říkala jsem si, když mi položil ruku na rameno. Po těle mi běhal nátlak vzrušení a blaženosti.
"Jdeme, nebo ne?" optala jsem se. Na Asumovo přikývnutí jsem vyrazila do města. Prošli jsme asi půl vesnice, než jsme došli do pěkné restaurace.
Tady to všechno začalo. Tady jsem si před čtyřmi měsíci uvědomila, že k Asumovi chovám mnohem hlubší pocity, než k jakémukoliv jinému senseii. Tady se ve mně probudila láska. Celý tým chininů, já, Shikamaru a Chouji, jsme slavili naše povýšení a Asuma nás pozval na oběd. Hodně jsme ten den mluvili o Ino, protože jako jediná zkoušky neudělala. Rozbila jsem jednu skleničku, pořezala si obě dvě ruce a ještě jsem jim rozbila stůl. A v tu chvíli jsem poznala, že žárlím na Ino. Že žárlím na Kurenai. Že žárlím na všechny ženy, které se kdy motaly okolo Asumy. Měla jsem v tu chvíli pocit, že musí být jenom můj. O měsíc později oznámil, že spolu s Kurenai žijí a já zabila tu malou dušičku, naději. Jen jsem stála opodál, koukala na svatební polibek a tiše plakala.
"Nanami!" okřikl mne. "Na co myslíš ženská? Málem jsi narazila do toho sloupu."
Rychle jsem zakoktala: "J-jen mi tak něco vlítlo do hlavy." Vešli jsme rychle do restaurace a usadili se. Asuma obědnal a zapálil si cigaretu.
"Asumo-san, už vypadám trochu jako žena?" Nevím, proč mě napadla zrovna taková otázka.
Asuma se zasmál. "Nanami, upřímně, podívej se na sebe. Tebe bych netipoval na patnáct, ale na jedna-dvacet." To mne potěšilo. Vysoká jsem na to byla dost. V obličeji jsem ale měla pořád náznaky dětství a tak jsem nechápala, co je na mne ženského.
"Opravdu?"
"Podívej. Promiň, jestli tě urazím, ale dívka tvého věku většinou není tak vysoká a...vyvinutá." Aha, také to myslel z té perverzní stránky. Tohle mě zahřálo u srdce. "To mi připomíná Ino."
Vzala jsem skleničku s vodou a pevně ji zmáčkla, tak jako kdysi. Nějak mě uspokojilo, když jsem cítila řezavou bolest v rukách a viděla vytékající červenou tekutinu. Asuma zakroutil hlavou a střepy z rukou mi vyndal. Dělal to mlčky a pomalu. Jako vždy měl přitom v puse cigaretu. Z taštičky za pasem vyndal obvaz a ruku mi opatrně obvázal. Cítila jsem jeho hřejivé teplo, když se dotýkal mé kůže.
"Nanami?" oslovil mne.
Polkla jsem a sotva slyšitelně, s brekem zašeptala: "Asuma-sensei, víte, že vás miluji?" Asuma sklonil pohled do země. Cigaretu odložil do popelníku na stole a povzdechl si.
"Jo, tuším to už dlouho. Tvůj způsob oblékání se změnil. Chováš se ke mně jinak…ale já mám manželku a čekáme spolu dítě." Pevně jsem sevřela víčka k sobě a doufala, že je to jen špatný sen. Ale dobře jsem věděla, že to je krutá realita.
V tu chvíli nám donesli jídlo a my po zbytek večera neřekli ani jediné slovo.
Šli jsme bok po boku ulicí směrem od restaurace. Asuma se náhle zastavil. Podíval se mi přímo do očí a já v nich viděla tu větu, kterou za chvíli vyslovil.
"Nanami, budeme prostě jen přátelé, ano?" I když jsem cítila, že chci říct ne, rozeběhnout se k němu a uchopit ho do náručí, jemně jsem přikývla. Asuma se zasmál. "Dobře, teď už musím doma, Kurenai čeká. Dobrou noc." Když mě objal, stiskla jsem jeho vestu a užila si naposledy pocit toho objetí. Nikdy jsem nebrečela, jako v tuhle chvíli.


"Bude to tak lepší," přesvědčovala jsem sama sebe. A pak mne opustil. Šel domů a nechal mne stát na ulici samotnou.


Druhý den se mi nechtělo vůbec nic. Ležela jsem v posteli, přikrytý peřinou až k hlavě. Peřina byla stejně černá, jakou jsem měla před očima. Nevěděla jsem, jestli být smutná, nebo naštvaná. Moje lvice Miya mi skočila na postel a čumákem šťouchala do mé hlavy.
"Nemám náladu Miyo!" okřikla jsem ji, ale neposlouchala a pokračovala v dorážení. Nakonec jsem se tedy zvedla z postele. Sedla jsem si do křesílka v rohu místnosti a zlatavá lvice se mi schoulila do klína, jak to dělávala, když byla ještě lvíčátko. Akorát trochu přerostla a tak mne skoro celou zavalila. Mě to ale nevadilo, protože jsem se cítila hned lépe.
Zaklonila jsem hlavu a přemýšlela. Zároveň jsem Miyu drbala na krku.
Když se Miya zvedla a seskočila na zem, až jsem se leknutím zalkla. Lvice se zadívala z okna a zaskučela. Vytáhla jsem rolety a rozhlédla se. Před domem na ulici stáli Shikama, Chouji a Asuma. Asuma se díval do mého okna a když mne spatřil, usmál se. Rychle jsem se oblékla a vyšla na malý balkónek. V tu chvíli mě spatřil i Chouji. Naklonila jsem se přes zábradlí a zamávala mu.
"Jdeme na misi!" zavolal s úsměvem. "Tak si vem věci!" Přejela jsem pohledem na Asumu a přestala jsem se usmívat. Vítr najednou zafoukal a rozkmital malé křížky na balkónku. Moje dlouhé vlasy se rozlétly všade okolo mé hlavy. Jen jsem tam tak stála a dívala se na Asumu.

Koutkem oka jsem zahlédla udivený Choujiho pohled, tak jsem rychle zakroutila hlavou a vešla dovnitř, abych se připravila. Vlasy jsem si svázala do dvou culíků, jako jsem to měla vždy. Připevnila jsem si k pasu kapsičku s výbušnými lístky, shurikeny a ostatními důležitými věcmi pro boj.
Stoupla jsem si před tu trojici a řekla si, že musím smutek skrýt. Tak jsem se usmála, jak nejlépe jsem dovedla.
"Můžeme teda vyrazit?" zeptal se Asuma. Stoupla jsem si vedle Shikamara, usmála se a vyběhla s nimi ven z vesnice.

V sousedním městě nám Asuma vysvětlil chod celé této mise. Obytovali jsme se v hotelu. Každý měl svůj pokoj a tak jsem konečně měla soukromí. V devět večer mi ale někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem už v mé modré noční košili. Za dveřmi stál Shikamaru, evidentně dobře naladěn.
"Půjdeš si se mnou a Choujim zahrát shogi?"
Chvíli jsem přemýšlela a po chvíli jsem s úsměvem přikývla. "Počkej, jenom se převléknu."
Shikamaru se jemně začervenal, což je u něj neobvyklé. Podrbal se zezadu na hlavě a rychle řekl: "To nemusíš." Vyšla jsem tedy na chodbu a zamkla za sebou dveře. Následovala jsem Shikamara a na rtech mi hrál jemný úsměv. Aspoň se nějak odreaguji, to potřebuji.
Shikamaru otevřel dveře a gentlemanským gestem ukázal, že mám vejít před ním. Chodbou se ozval můj smích. Vkročila jsem tedy dovnitř a hned na prahu jsem zamrzla. Na posteli v tom pokoji seděl Asuma a když jsem vešla, zadíval se na mne. Shikamaru mne popostrčil dovnitř a vešel taky. Potom si sedl naproti Choujimu za malý stoleček s shougi. Já tam stála jako opařená a vyměňovala si pohledy s Asumou. Nakonec jsem se radši podívala na Shikamara a Choujiho a sedla si k nim.
Celý ten večer jsem dělala, jako že tam Asuma a smála se s Choujim a Shikamarem. Zahrála jsem si jednu hru s Shikamarem, ale na jeho inteligent jsem neměla, takže jsem prohrála. Ale nad Choujim jsem vyhrála docela lehce. Chytila jsem se za kolena a vyplázla na něj jazyk. Nechtěně jsem ale odkryla víc, než bych měla.

Shikamaru, ani Chouji si toho nevšimli, ale Asuma se najednou zvedl a přešel k oknu. Sledovala jsem, jak těžce oddechuje. Byl to bod navíc. Ale má Kurenai, tak jsem se zase posadila normálně a rozhodla se, že ho nechám na pokoji.
"Shikamaru já mám hlad," zaskučel Chouji. "Pojď se mnou do města do restaurace!"
"Aah…Chouji jsi tak otravný. Ale je pravda, že mám taky docela hlad. Připojíte se?" obrátil se Shikamaru nejdřív na Asumu a potom na Shikamara. Už jsem chtěla říct ano, když mi do řeči skočil Asuma.
"Potřebuju s Nanami ještě něco probrat, tak jděte sami." Shikamaru a Chouji nám popřáli dobrou noc, zvedli se a odešli.
Asuma si zapálil další cigaretu a vážně se na mě podíval. Když zjistil, že brečím, s vážností ustoupil.
"Promiňte Asumo, já to nedělám schválně. Nechci vám kazit vztah, ale nedokážu se jen tak odmilovat!" Poslední slovo jsem zakřičela.
Asuma z postele padl na kolena a objal mne. Pevně jsem se ho chytila a cítila jsem, jak jeho rty jezdí po mé kůži. Až po pár minutách mi došlo, že mě líbá na krku a pomalu ze mě sundává noční košili. Potom mne jenom ve spodním prádle položil na postel. Ještě víc jsem se rozbrečela.

Otevřela jsem pevně zavřené oči a dívala se přímo na něj. Setřel mi slzy z tváří a zeptal se, proč brečím. Ten hlas mi připadal tak strašně daleko.
"Protože Kurenai-" Nenechal mě to doříct, vtiskl mi polibek.
"Teď sem nepleť Kurenai." Rozšířili se mi zorničky a v hlavě jakoby mi vybuchla sopka. Asuma se zvedl z postele. Následně jsem uslyšela klapnutí zámku. Potom se ke mně Asuma vrátil a mé skoro nahé tělo začal kousek po kousku prohledávat. Já jen ležela se zavřenýma očima a myslela na to, aby se mě dotýkal celým svým tělem.
Uprostřed toho všeho skvělého se ale něco stalo. Něco co mi vyrazilo dech. I kdyby na mne teď zavolal Kurenai, nebo Ino, tak by mi to nevyrazilo dech víc, než to co udělal.
Zmítala jsem se v blaženém orgasmu a on se ke mně naklonil a zašeptal: "Promiň, že jsem ti to neřekl už tehdy, ale…miluji tě."
V tu chvíli se mi zastavil svět a já chtěla, aby tenhle okamžik přetrval déle. Chtěla jsem, aby to opakoval pořád dokola…
Po tom všem jsem se mu schoulila do náručí a zavřela oči. V polospánku jsem uslyšela něčí hlasy. Asi to byl Shikamaru, ale byla jsem dost mimo, abych se podívala, jestli to byl vážně on. Hlasy se pořád blížili. Ten druhý, příjemnější hlas jsem poznala hned. Byl to Asuma a něco rychle koktal. Potom se ten Shikamarův hlas rozeřval. Uslyšela jsem, jak Asuma říká: "To nebyla žádná chyba!" Potom jsem usnula úplně a nepřemýšlela nad tím. Možná, že to byl jen nějaký sen.
Ráno jsem se probudila, ale Asumu vedle sebe nenašla. Přejela jsem pohledem celý pokoj a našla ho, jak pokuřuje u okna. Jeho pohled vypadal smutně, ale když zaregistroval, že jsem vzhůru, jemně se usmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama