Daido Aisuru 10. díl - KONEČNÝ DÍL

23. května 2010 v 2:58 | Kat-chan |  Daido Aisuru
DAIDO AISURU - Kazumi... ty jsi ale pěkné děvče.

    Bylo 5 hodin odpoledne a já seděla na zahradě s knížkou a četla si. Okolo byl naprostý klid. Gaara šel do nedalekého obchodu pro něco k jídlu. Původně jsem měla jít s ním, ale po dlouhém přemlouvání nakonec svolil, že mohu zůstat doma. Teď tu se mnou byla jen Miya, která poklidně ležela vedle mě a lehce spala.
    Můj zdánlivý klid na duši porušila náhlá ostrá bolest, která mi začala vystřelovat do podbřišku. Zkroutila jsem se v té bolesti do podivné polohy a snažila se to nějak zahnat. Knihu jsem upustila a ta spadla na Miyu. Rychle vyskočila na nohy a nechápavě pozorovala, co mi je. Já jsem si myslela, že je to jen další, nic neznamenající, stah. V poslední době mě chytali docela často. Říkalo se jim poslíčci.
Rozdýchala jsem tu bolest, znovu se narovnala a pohladila Miyu po hlavě. V tu chvíli mě chytil stah další, o mnoho silnější a delší. To už jsem nemohla rozdýchat a jen jsem křikla na Miyu, ať zaběhne pro Gaaru. Na můj povel okamžitě vystartovala, přeskočila branku, která ohraničovala naši zahradu a běžela plnými ulicemi za Gaarou. Pokusila jsem se vstát a uklidnit. Od přírody jsem hysterka, a pokud rodím, nebude to se mnou lehké. To už jsem dávno věděla.
Jednou rukou jsem se opřela o křeslo, ve kterém jsem seděla a druhou rukou jsem si podepřela záda. Cítila jsem, že dítě už chce ven, ale já musela počkat. Slzy mi začaly stékat po tváři, jak jsem byla zoufalá. Chtěla jsem, aby teď Asuma přiběhl, vzal mě do náruče a odnesl mě do nemocnice. Slzy mi stékaly po tvářích a chytaly mě čím dál víc pravidelnější křeče.
Velmi pomalým a váhavým krokem jsem přišla až do domu. Stále jsem se musela o něco opírat, abych nespadla, protože mi bolest oslabila nohy. Třásly se mi, jako kdyby byly z rosolu. Dýchala jsem velmi rychle a mělce, jak nás to učili. Šla jsem do kuchyně, abych si opláchla obličej, který se mi začal potit, když v tom mi po noze začalo něco stékat.
"Praskla mi voda!" zaječela jsem zoufale a rozbrečela se ještě víc. Stále dokola jsem opakovala: "Já nechci rodit.." Jako bych to mohla sugescí odvolat. S odhodlaností jsem se odsunula do obýváku, vzala do ruky rámeček s Asumovou fotkou a přitiskla si ji na ňadra.
"Asumo!" zakřičela jsem a svalila se s dalším stahem na zem. Ve dveřích se objevil vysoký, červenovlasý mladík, vytáhl mě na nohy, vzal mě do náruče a odběhl se mnou do nemocnice. Nic neříkal, ani nedutal. Celý obličej měl rudý a v očích se mu leskly slzy. Gaarovy oči se zalévaly slzami… co se to s ním děje?
Neměla jsem nad tím čas přemýšlet. Chytil mě další stah. A zase o něco silnější než ten předešlý. Zařvala jsem bolestí tak silně, že Gaara měl co dělat, aby mě neupustil.
"Šššš," šeptal a zrychlil. Už jsme byli od nemocnice jen kousek, ale já jsem to nemohla vydržet snad už ani minutu. Zabodla jsem mu nehty přes oblečení hluboko do kůže. Zasyčel a vběhl do vchodu nemocnice. Už jsem ani nemohla vnímat, co se děje. Jediné, co jsem teď slyšela, byl můj vlastní řev.
Uvědomila jsem si, že mě Gaara položil na nějaké lůžko a že vedle mě stojí Tsunade. Chytila mne za ruku a snažila se mě uklidnit.
"Nanami, poslouchej mě. Uklidni se, dýchej zhluboka. Sál máme plný, takže budeš muset rodit zde. Ale neboj se…"
"Já nechci rodit!" okřikla jsem Tsunade a prohnula se s dalším stahem. Gaara mě pohladil po vlasech, které byly promáčené potem a šeptl mi, že vše bude v pořádku, já ho ale ignorovala.
"Nemusíš se ničeho bát Nanami. Dítě bude jistě v pořádku… A ty také, měla si bezproblémové těhotenství…"
"Nemůžu rodit bez Asumy," hlesla jsem, abych jí ujistila, že strach z porodu nemám. "Musím na něj počkat."
"Čekat nejde, Nanami. Můžeme sice tvojí bolest utišit, ale akorát bys ublížila dítěti!"
Kousla jsem se do rtu a se slzami v očích jsem přikývla. Musela jsem se smířit s tím, že u mého porodu Asuma nebude, ale bude tu pouze Gaara. Nahmatala jsem Gaarovu ruku, chytila ho za ni, jak pevněji jsem mohla a zavřela oči s dalším stahem.
Tsunade mezitím připravila vše potřebné, svlékla mě, osprchovala a znovu položila na lůžko.
"Tak Nanami, s dalším stahem zatlač, jak nejlépe dovedeš ano?" řekl Tsunade a přešla od mé hlavy k mým nohoum. Na víc než na přikývnutí jsem se nezmohla.
Přišel další stah a já na radu Tsunade pořádně zatlačila. Ten neskutečný tlak, který jsem cítila, byl hrozný. Myslela jsem, že puknu. Gaara stál vedle mě, držel mě za ruku a šeptal mi uklidňující slovíčka do ucha.
Rodila jsem tři hodiny. Tři hodiny prožité v ukrutné bolesti a potu. Tři hodiny neustálého čekání, jestli náhodou nepřijde Asuma, aby byl u porodu svého vlastního dítěte.
Slyšela jsem pláč dítěte, jakoby byl někde v dálce. Byla jsem hrozně vyčerpaná a oči se mi zavíraly. Chtěla jsem ale vidět mé dítě.
"Je to holčička!" oznámila mi radostně Tsunade a podala mi dítě zabalené v dečce. Odkryla jsem roh dečky a podívala se dítěti do tváře. Viděla jsem pár Asumových rysů a pár svých, to mě donutilo se usmát. Chtěla jsem vidět dívčince do očí, abych zjistila, zda je má stejně modré jako já, nebo jestli je má pronikavé, hnědé po Asumovi. Dítě ale oči mělo zavřené a mě padala víčka. Povolila jsem sevření dítěte, hlava mi padla dozadu a oči se mi zavřely.

Probudila jsem se na úplně jiném pokoji a dítě vedle mě spokojeně leželo v postýlce. Okolo mě létaly balónky, všude po stolech ležely květiny a na nočním stolku se vyjímala hromada blahopřáníček. Otočila jsem hlavu na dítě a naklonila se k postýlce.
"Ani jsem s tvým tatínkem neprobrala jméno… hned jak přijede, musíme ti ho dát… snad tu každou chvílí bude…"
Na druhé straně pokoje si někdo odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. Rychle jsem se otočila a doufala, že je to Asuma. Zklamaně jsem si povzdychla, když jsem spatřila Gaaru.
"Jak ti je?" zeptal se mě mile, ale v očích měl cosi, co mě bodalo u srdce.
"Dobře…"
"Museli tě ještě operovat," řekl tichým hlasem a přisedl si blíž. "U toho porodu se ti cosi zpřetrhalo…" Vyděšeně jsem vykulila oči. "Ale už je to v pořádku…"
Gaara se mi ani jednou nepodíval do očí, pořád měl pohled sklopený do země. Když ale někdo zaklepal na dveře, podíval se mi do obličeje, otevřel a odešel. Do pokoje místo něj vešla Kurenai. Až když jsem se na ní podívala pořádně, tak jsem zjistila, že v rukou nese malé dítě.
"Ahoj," pozdravila mě a podívala se na mě zarudlýma očima. Tvář měla zkroucenou smutkem a neštěstím. Srdce mi vynechalo dvě tempa.
"Ahoj," zamumlala jsem. "To je…?"
"To je Daisuke," řekla bez kousku citu v hlase. "Moje a Asumovo dítě. Slyšela jsem, že si taky porodila Asumovo dítě…" Kurenai přišla blíže k postýlce a usmála se na mojí dcerku.
"Jak to víš?" opřela jsem se o ruce a na posteli se posadila. "Jak víš že já a Asuma…?"
"Sám mi to řekl předtím, než šel na tu misi…" Kurenai sklopila pohled do země a pár slz ukáplo na zem.
Vyděšeně jsem zalapala po dechu. "Kurenai?"
"Asuma je mrtvý, Nanami. Zabil ho… Hidan z Akatsuki…" řekla a sedla si ke mně na postel. Něco ve mně mi řeklo, abych ji utěšila. Bezmyšlenkovitě jsem ji objala a ona se nebránila. Rozbrečela jsem se také. Brečely jsme obě dvě, dokud jsme nevybrečely dvě moře…
Takže Asuma umřel ve stejný den, kdy se narodilo jeho druhé dítě, dcerka Kazumi. Až jednou Kazumi zemře, na jejich hrobech bude stejné datum… Akorát že u Kazumi to bude narození a u Asumy úmrtí. Sbohem Asumo… Budeš… mi… chybět.

O pár let později
"Prosím, půjdeš otevřít?" zavolala jsem z kuchyně na Gaaru a zazubila se na Kazumi. "Teta s Daisukem jsou tady, zlatíčko!"
Kazumi radostně vyběhla ke dveřím a skryla se Gaarovi za nohy. Jakmile Gaara otevřel a Kurenai s Daisukem pozdravili, Kazumi vylítla a na Daisukeho bafla.
Otřela jsem si ruce do útěrky, sundala jídlo ze sporáku a šla za nimi. Daisuke zůstal stát na místě s rozevřenou náručí. Kazuminy krátké nožičky se rozeběhly směrem k němu a její křehké tělíčko přistála u něj. Lehce ji políbil na čelo a řekl: "Ahoj, Kazumi…" Kazumi se zasmála a zůstala v jeho pevném náručí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama