Daido Aisuru 7.díl

23. května 2010 v 2:55 | Kat-chan |  Daido Aisuru
DAIDO AISURU - Strýček, maminka, tatínek a Akatsuki

Celou cestu jsem šla vedle Asumy, který byl s rukou v ruce s Kurenai. Ani já, ani on jsme na sebe nepromluvili a tvářili se jako přejetý kakabus. Naruto nám říkal, že vypadáme směšně, ale když jsme ho zpražili nevrlými pohledy, ihned vtipkovat přestal. Já jsem byla naštvaná na Asumu a Asuma byl naštvaný na mě. A bylo to. Konec. Konec našeho krásného, vášnivého vztahu, který byl za tak krátké trvání tolikrát zapletený, že to snad ani není možné. Poprvé to byl Shikamaru, potom Gaara a teď přijela Kurenai s Narutem a všechno nám zkazili. I když Kurenai měla nárok, protože nosila Asumovo dítě.
Už jsme došli až k vesnici a jediní, kdo si povídali, byli Chouji se Shikamarem, kteří šli daleko za námi. Neměla jsem na žádný rozhovor ani pomyšlení. Poslouchala jsem chvíli, o čem si povídají a radši jsem poslouchat přestala. Shikamaru povídal o Itemi a-…Nebyly to zrovna slušné řeči, to opravdu ne.
Zastavili jsme se za bránou do Konohy a začali se loučit. Nabídla jsem se, že půjdu s Tsunade vše vyřídit a Naruto se hned hnal do toho, že půjde se mnou. Po dlouhé době jsem se Asumovi podívala do očí a on se mě do očí podíval také. Byl to dlouhý pohled. Doufala jsem, že v mých očích uvidí tu bolest, ale asi jsem doufala zbytečně. Nic jako omluvu jsem totiž na jeho tváři neviděla. Kurenai ho zatahala za rukáv a Asuma jako správný podpantoflák se ihned otočil a šel za ní. Měla jsem chuť je zastavit, Asumu políbit a Kurenai vyříznout to zpropadené dítě, které jsem tak moc nenáviděla. Ale nic takového jsem neudělala, protože bych tím ublížila i Asumovi.
"Jdeme?" zeptal se mě Naruto, když jsem dlouhou dobu stála a dívala se do blba, kde dřív byly Asumovy oči. Rychle jsem přikývla a vyrazila k budově hokage.
Narutovo mlčenlivost mě zaskočila víc, než cokoliv jiného v tomhle týdnu. A to že jsem si překvápek zažila dost. Díval se do země a občas kopnul do kamínku vedle jeho nohy. Už jsem se ho chtěla optat, jestli je v pořádku, ale on se zhluboka nadechl a začal.
"Vím to," řekl tiše. Nechápala jsem.
"Co víš?"
"Vím to, o tobě…a o Asumovi," vysvětlil znovu tiše. Hrklo ve mně a moje hlava dala povel, vymluv se z toho, ale srdce mi říkalo, abych mu nelhala.
"Jak si to zjistil?"
"Pozná to i takovej blbec jako já. Viděla jsem, jak jsi byla zmatená, když Asuma přišel do tvého pokoje a viděl nás tam ležet vedle sebe. Viděl jsem ten bolestivý pohled, kterým ses mu propalovala kůží až do morku kostí. Cítil jsem tu nenávist ke Kurenai!" Naruto už zvýšil hlas, ale ještě pořád nekřičel. "Já proti tomu nic nemám. Buď si s kým chceš, ale…"
Rychle jsem se na něj podívala a zeptala se: "Ale co?"
"Ale nechci," Naruto udělal pomlku a obrátil hlavu ode mě, červenal se, "abys byla nešťastná. Jsem jako tvůj bratr, nebo ne?" Mé oči se rozšířily tak, že by mohli zavolat do Guinessovy knihy rekordů. Naruto mě objal a podíval se mi do tváře. Připadal mi jako můj syn, jakoby se na mě díval opravdu tím dětským pohledem, který ještě neví, co je opravdový svět a teprve se rozkoukává.
"To jsi."
"Já ti v tom nechci bránit, ale není to správný." Naruto se natáhl a silně mě bouchl do ramene, až to zabolelo. "Není to správný," zopakoval a bouchl mě znova. Pohlédl někam daleko za mě a následně se ode mě odtáhl, ještě jednou mě bouchnul a se zařvaným rozloučením zmizel v úzké uličce napravo. Nechápala jsem a stála na ulici. Překvapily mne mužné paže, které mě sevřely a zacpaly mi pusu. Potom mě ten muž zatáhl do uličky vedle té, ve které Naruto zmizel. Zmítala jsem se a chtěla zakřičet, ale ruka mi v tom bránila. Vykopla jsem vysoko za sebe a doufala, že zasáhnu cíl, ale bohužel jsem minula. Ruku na mé puse vystřídaly rty. Přestala jsem se bránit, když jsem najednou hleděla do hlubokých Asumových očí. Usmál se na mě a dělal jako nic.
Srdce mi radilo, polib ho ještě jednou, ale mozek ho přemohl a tak jsem ho obešla a chtěla jít zpátky na hlavní třídu vesnice. Jak já nemám ráda scénu, kdy vás muž chytí za ruku a jedním trhnutím si vás přitáhne do své náruče. Vytrhla jsem se mu a s pohledem stále zabodnutým do jeho očí jsem udělala dlouhý krok dozadu, jak mi to jen úzká ulička dovolovala.
"Myslíš si," řekla jsem se stála narůstajícím tónem, "že přijdeš, zatáhneš mě do úzký uličky, políbíš mě, usměješ se na mě a všechno bude ok? Tak to ses trochu přepočítal."
"Ten naštvanej bych měl být já," upozornil mě Asuma.
Nadechla jsem se a jedním dechem mu vmetla do obličeje: "Tak si buď, mě je to jedno! Stejně to nemá cenu, viděla jsem, jak si strašně příšerně moc šťastnej a já jsem u tebe někde, kam slunce nesvítí. Jestli si myslíš, že budu loutka, která si s tebou přiběhne zašukat na zavolání, tak ses OPĚT spletl! Já jsem taky jenom člověk a nehodlám se nechat ovládat!"
"Neřvi na mě!" okřikl mě. Musela jsem se lehce uchechtnou. On mi nadává, abych na něj neřvala a sám mě "upozorní" vysokým tónem rozléhajícím se po okolí, až lidi začali vykukovat z okolních bytů, co se děje.
"A co když jo?" zasmála jsem se provokativně. "Zmlátíš mě? Zabiješ mě? Budeš mě týrat tvým zpěvem? Budeš mi postupně odtrhávat jeden nehet po druhém? Poliješ mě horkým olovem? Sevřeš mě-"
"V náručí." Zase jsem se nechtěně ocitla v Asumovo náručí. Rychle jsem se odstrčila.
"Co….Co si sakra myslíš?!"
"Chceš vědět, co si myslim?!"
"Jo, to chci!" dupla jsem.
"Miluju tě."
Začala jsem se smát, ale když jsem si uvědomila, co řekl, úsměv mi ztvrdnul na rtech. Potom vše šlo tak rychle. Ani jsem nevěděla, co se děje, ocitli jsme se v nějakém bytě. Aha, to je můj byt. Potom jsme šli do podivné místnosti, která měla dvě stěny černé a dvě rudé. Moje ložnice. Potom si pamatuji jen úžasný pocit jako vždy, když jsem s ním souložila.
"Debile," vydechla jsem mu do ucha.
"Děvko," oplatil mi to a pokračoval.

Tímto jsme se usmířili. Ne nadarmo se říká, že usmiřovací sex je nejlepší věc na světě. Hádám, že se teď budeme hádat docela často.
A tak šlo všechno dál. Několikrát za týden Asuma přišel, pobyl u mě, potom jsme se spolu pomilovali, já mu uvařilo jídlo, které vždy s vychvalováním snědl a šel zpátky za Kurenai.
Začala jsem mívat divné pocity od žaludku a jen s modlením jsem doufala, že to není to, co si myslím, že to je. Jinak vezme kunai a vlastnoručně to zabiju. Nebo ne? Šla jsem se pro jistotu vyšetřit k Tsunade a to mi to bohužel potvrdila.
"Kdo je otcem?" zeptala se po gratulaci. Zakroutila jsem hlavou. "Nevíš?"
"Vím," šeptla jsem. "Ale nemůžu to říct."
"Otce uvádět teda nemusíš. Tady máš kartičku, máš tam napsané datumy, kdy přijdeš na další vyšetření." Byla jsem ráda, že to Tsunade už neřešila.
Přišla jsem doma úplně zničená z novinek. Asuma tam na mě překvapivě čekal.
Usmál se a pozdravil, "Ahoj."
"Asumo, čekám s tebou dítě!" řekla jsem tak rychle, jako kdybych právě měla zvracet. Asumovi vypadl z ruky hrníček a ten se rozletěl na tisíc střepů.
"Nanami, odcházím na misi, ve které musíme chytnout dva smrtelně nebezpečné Akatsuki!" oznámil mi úplně stejně jako já jemu. Hleděli jsme na sebe vyděšeně a potom jsem si mu sedla do klína.
"Proč my?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama