Daido Aisuru 8.díl

23. května 2010 v 2:56 | Kat-chan |  Daido Aisuru
DAIDO AISURU - Ne, Kazekage-sama!

Seděla jsem u Asumy na klíně a bezradně se dívala do jeho očí.
"Nanami," začal slabým hlasem, uhnul pohledem a lehce si odkašlal. Zapálil si cigaretu, vydechl obláček kouře a zase se na mě podíval. V jeho pohledu byla bolest. "Nemůžu si to dítě dovolit."
Seskočila jsem mu z klína a oddupala naštvaně do kuchyně. Začala jsem krájet zeleninu a skoro jsem si ukrojila prst. Asuma mě za ruce chytil a položil si hlavu na mé rameno.
"Jdi ode mě," upozornila jsem ho jedovatě a snažila se ho nějak odehnat. Držel se jako klíště. Zopakovala jsem to tedy ještě jednou, drsnějším hlasem. "Jdi ode mě!"
"Miluju tě," šeptl mi do ucha.
"Myslíš si, že si mě tím udobříš? Možná miluješ mě, ale to dítě, co v sobě nosím, to asi ne. Ale když má dítě Kurenai, tak je všechno v pořádku," rozhodila jsem rukama a on mi je přestal držet. Nůž jsem vztekle zabodla do dřevěného prkýnka, ve kterém se udělala hluboká prasklina. Plácla jsem Asumu přes tvář a oddupala zase zpátky do obýváku, kde jsem si sedla na sedačku a založila si na hrudi ruce.
"Ale tak to není!" křikl Asuma z kuchyně a za chvíli mi vstoupil před oči.
"Vůbec," odsekla jsem ironicky a vzala do ruky noviny, které byli na stole.
"Už tak pro mě bude těžké živit sebe, Kurenai, Kurenaiino dítě a tebe. Ještě k tomu živit naše dítě," vysvětlil Asuma. Rozzářila jsem se a vpadla mu do náruče. Jeho pohled byl opravdu zmatený.
"Řekl jsi Kurenaiino dítě a naše dítě. Ah, to bylo tak krásný, jak o tom spratkovi mluvíš, jakoby nebylo tvoje," usmála jsem se. Asuma mě odsunul a věnoval mi vážný pohled do obličeje.
"Já vim, já vim," zavrčela jsem a mávla rukou. "Máš ho stejně rád, jako naše. Jdu se vykoupat." Zašla jsem do ložnice a Asuma za mnou šel jako ocásek. Vzala jsem si čisté oblečení a podívala se na něj.
"Půjdu se vykoupat, ale…sama," informovala jsem ho a odstrčila ho z mé cesty. Vešla jsem do koupelny, svlékla se a pustila ve sprše vodu. Stoupla jsem do sprchového koutu a teplá voda zahalila mou pokožku. Opřela jsem se o zeď a s vodou se smíchaly i mé slzy. Podívala jsem se dolů na své tělo a na své břicho, které za chvíli bude čím dál větší. Umyla jsem se mýdlem, umyla si mé dlouhé vlasy a vystoupila ze sprchy opět ven.
"Tý jo," zavýskl Asuma, "to je poprvé, co tě vidím s rozpuštěnými vlasy."
"Poprvé to teda není. Nebo jo?" zasmála jsem se a políbila ho na tvář. Objal mne okolo boků a nasál vůni mého čistého těla.
"Nanami, budu muset jít. Za hodinu máme sraz před bránou. Vyrážíme na tu misi," řekl tiše. Sevřela jsem pevně rty k sobě a zavřela oči.
"Ještě chvíli,"zašeptala jsem jemně. Chtěla jsem si užít jeho přítomnost. Trpělivě mě objímal a svůj obličej měl přitisklý na mé rameno.
"Už vážně musím," sdělil mi nakonec a velmi pomalu se odtáhl. Políbil mne na čelo, na tvář, rty, vzal si vestu a odešel. Z okna jsem mu ještě zamávala a potom už jsem viděla jen mihnout se jeho obraz, jak skočil na střechu jednoho z bližních domů. Sedla jsem si znovu na sedačku a zadívala se na prázdnou zeď. Neměla jsem teď vlastně co dělat.
Po chvíli jsem si něco uvědomila. Vyběhla jsem na zahradu a zavolala: "Miyo!" Za chvíli ke mně přiskočila dospělá lvice, která se mi třela o nohy. Pohladila jsem ji rukou po jejím měkkém kožíšku. Lehce zapředla.
"Promiň, že jsem se ti nevěnovala," omluvila jsem se a políbila ji na chladný čumák. Zašla jsem zase do domu, a že mě Miya následovala, jsem poznala podle jemného klapání tlapek na podlaze. Už potřetí jsem si sedla na sedačku, tentokrát už jsem však měla společnost. Opřela jsem si o Miyu hlavu.
"Nanami!" vykřikl někdo a skočil mi oknem do domu. Skoro jsem vyskočila z kůže a běžela po městě do lesů.
"NARUTO! Co je zas tak důležitého?" zeptala jsem se a narovnala se.
"Kazekage přijel do města," oznámil mi udýchaným, sípavým hlasem.
"Určitě nepřijel shánět mě." Nehodlala jsem zase něco s Gaarou řešit. Musel si uvědomit, že já nejsem ta, kterou chce.
"Já myslím, že jo."
"Tak si to myslíš blbě."
"Nanami!" jekl.
"Hm?" pozvedla jsem obočí. Naruto zase povídal nesmysly, ale na to už jsem si zvykla.
"Nenechám tě Gaarovi. Nechci, abys od něj byla týraná."
Odfrkla jsem: "Toho se neboj, ten za mnou nepřijde." Naruto jen pokrčil rameny a s tupým pohledem zahleděným někam do dálky si sedl vedle mě.
"A ještě…" zapískal.
"Co ještě?" zasmála jsem se a očekávala další pitomost.
"Víš, jak jsi říkala, že jsme skoro jako bratr a sestra?" zeptal se potichu, že jsem ho skoro neslyšela.
"No ano." Zase tohle...
Naruto mě vzal za ruku a vyskočil se mnou oknem ven. "Hej mám mokrý vlasy!" okřikla jsem ho, ale nezastavil se. Zastavil se až u budovy, městského archivu. Vešli jsme dovnitř a Naruto se začal proplétat složitými uličkami. Až nakonec dorazil k velkému stolu, na kterém se válela hromada papírů. Přejela jsem pohledem místnost. Kámen, kámen, louče, kámen, kámen, kámen, archiv, archiv, archiv, Naruto…
"Čti!" poručil mi a před obličej mi strčil jeden štos. Začala jsem se papíry prohrabávat a musela jsem si sednout. Podívala jsem se na něj polovičně tázavým, až vystrašeným pohledem.
"Jen jsem něco hledal a zjistil jsem, že…" hluboce polknul.
"Takže já jsem," šeptla jsem na sucho a nemohla to dokončit. Nemohla jsem uvěřit.
"Uzumaki Nanami, ne Michiyo Nanami," dokončil to Naruto místo mě a široce mě objal.
Vlastně to bylo plus. Ale proč mi moje rodiče lhali? Vždyť žijí tu, ve vesnici, na předměstí…
Takové myšlenky jsem radši zakroucením hlavy vyhnala. "Tak bráško, budeš strýčkem." Zeširoka jsem se na něj usmála a přitiskla svou hlavu k jeho.
"To je skvělý!" Ještě chvíli jsme hledali v archivu, ale jak jsme mohli být sourozenci, jsme tam nenašli. Prostě tu byl jen stanovený rodokmen slečny Uzumaki Kushiny a tam jsme já a Naruto byli zapsáni, jako její děti. Potom jsem se vymluvila na to, že musím za Miyou a vyšla jsem před archiv. Naruto mě radši doprovodil a až teprve když jsem vyšla, jsem si uvědomila, jak to vevnitř bylo cítit zatuchlinou. Ale teď jsem byla na příjemném čerstvém vzduchu.
Najednou mi přeběhl mráz po zádech a vlasy na zátylku mi vstávaly. Zavětřila jsem pach písku smíchaného z krví. Otočila jsem se na patě a hleděla do očí Kazekageho-sama.
"Nanami," usmál se a pohladil mne po tváři. "Myslíš si, že mi tak lehce utečeš?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama