Encore jeune 1. díl

23. května 2010 v 2:43 | Kat-chan |  Encore jeune
ENCOURE JEUNE - Ach, ten čas..

Byla noc a nad městem visel měsíc v úplňku. Ozařoval celou plochu, na které se tiché město rozkládalo. Nikdo by nepotřeboval baterku, ani lampu. Bylo nádherně vidět, skoro jako ve dne. Jen stínů bylo více a více. A s každou noční hodinou přibývali. Jediné co vydávalo zvuk, a rušilo tak naprostý klid, byla řeka tekoucí uprostřed města. Ale ještě něco v ulicích na první pohled tak klidného města vydávalo hluk.
"Clémente," zachraptěla malá holčička, opřená o stěnu jednoho z domů ve čtvrti, kde moc lidí nebývalo. Blonďaté vlasy jí neuspořádaně lítali okolo hlavy, jak rychle otáčela hlavou. Muž stojící nad ní, poklekl a přejel ji prstem po rudých rtech. Utvořila mezi nimi štěrbinku a ukázala tesáčky.
"Kdy se vám vyklubaly?" zeptal se a se zájmem ji pozoroval. Pročísla si dlaní vlasy.
"Není čas na to, abys zkoumal tyhle kraviny. Potřebuju do úkrytu," vydechovala chraplavě. Zadívala se na měsíc a zase rychle pohledem uhnula.
Muž přikývl a vzal její křehké tělo do rukou. Zacházel s ní tak opatrně, jakoby v rukou nesl panenku z porcelánu
"Jsou za námi," oznámil slabým hlasem a každým metrem zrychloval, až přešel na míhání. Dívčina zavřela oči a schoulila se do jeho náruče. Vlasy lítaly až metr za nimi a tak, i když míhali, byli dost zřetelně vidět.
Muž se zastavil před zchátralou budovou a podíval se dívce do tváře.
"Patron," řekl tiše. Otevřela oči a pokynula mu, aby ji postavil na zem. Udělal tak. Dívka lehce dosedla na nožky a popoběhla ke dveřím. Prstem do nich strčila a ty se se skřípotem začaly otevírat.
"Jdi!" poručila muži a ten rychle vešel. Dívka se ale ještě zastavila a chvíli nehnutě stála. Něco ji zavrčelo za zády. Rychle se otočila a rozmáchla se rukou.
"Temps d'activation!" zakřičela a vlkodlak za jejími zády se zastavil. Vydechla a s bouchnutím zavřela dveře. Zajistila je závorou a luskla prsty. Uslyšela vlkodlaka dopadnout a ještě chvíli čmuchat okolo dveří. Po chvíli čmuchání přestalo a po další chvíli už si byla dívka jistá, že odešel.
"Clémente, děkuji ti mockrát," usmála se na muže, který byl o hlavu vyšší než ona.
"Nemáte zač, patron."
"Ale mám. Nenávidím to…" zasyčela a podívala se na své tělo.
"Jednou za čas, se to stát musí," podotkl Clément a šel do vedlejší místnosti. "Je to daň za váš dar."
"No samozřejmě, no samozřejmě. Ale proč vždy v dobu, kdy se to nejméně hodí?"
"Za mé existence se to stalo poprvé v nesprávnou dobu," zamyslel se Clément a do hrnků hodil sáčky s čajem. "Venit, thé!" upozornil na uvařený čaj.
Dívka přiběhla a sedla si ke stolu. "Nemám ráda tohle mládnutí," zamračila se, když se na své tělo znovu podívala.
"Myslím, že jste mignon," uchechtl se.
"Nech si poznámky pro sebe," požádala ho přísným hlasem. "Ještě pořád jsem tu nejstarší upír, takže si mě budeš vážit." Clément zalil sáčky horkou vodou z kovové konvice. Potom je vzal do ruky a šel ke stolu, kde seděla dívka. Hrnky položil na stůl a dívku chytil za tvářičku.
"Jste sice nejstarší, patron, ale v těle desetileté holčičky." Dala mu ránu přes ruku.
"Kéž bys neměl moji pilulku," zamumlala si a napila se vařícího čaje. Clément se jen zakřenil a posadil se naproti ní.
"Běžte se prospat, zítra zase budete stará a vrásčitá, jako vždy."
"No dovol," vyprskla na něj Emilie čaj. "Tohle si dovolovat nebudeš. Čeká tě trest. Ale až zítra." Dívka zívla, na jeden lok vypila všechen čaj a přes stůl se naklonila k muži naproti.
"Oui?" otázal se.
Dívka zatřepala hlavou. "Dobrou noc," popřála jen, i když chtěla říct něco jiného. Potom seskočila ze židle a po rozvrzaných schodech vyšla do druhého patra budovy.
"Nemám ráda…fuj…tohle…" okomentovala svůj plochý hrudník před zrcadlem a radši se rozhodla jít spát.
Probudila se druhé noci. Rozevřela oči a podívala se na své tělo. Její obvyklé křivky byly zpátky i její pokožka, výška, váha. Vše bylo správně. Slezla z postele a šla si dát sprchu do koupelny. Když se uviděla v zrcadle, užasla. Byla více svalnatá, měla mladší a pružnější pokožku, oči se jí přímo blyštily… Vypadala tak na dvacet let. Normální lidský věk, ve kterém se objevovala, bylo třicet až čtyřicet let. Vždy měla už pár vrásek na tváři a její prsa…! Nikdy nebyla tak pevná. Musela vypadat divně, jak tam tak stála před zrcadlem, nahá, a osahávala sama sebe. Až po nějakém čase ji napadlo, podívat se na tesáky. Byly na svém místě a nikdy neměli tak zářivou barvu. Její rty, plnější než kdy předtím zářily rudou barvou… Byla nadmíru spokojená.
Vysprchovala se, převlíkla do čistých černých šatů, tentokrát si je dovolila trochu těsnější a sešla schody dolů. Clément už byl vzhůru a chystal snídani.
"Bonjour," pozdravila ho a zůstala stát ve dveřích, opírajíc se o jejich rám a dívajíc se na Clémenta.
"Bon-" nedořekl Clément a jedno z vajíček mu padlo k nohám, místo na pánvičku. "Wau."
"Máš zpátky svého starého patrona," zasmála se a odstrčila ho od plotny stranou. Sama dodělala snídani a cítila, že jeho pohled na ní visí. Nandala jídlo na stůl a oba dva se mlčky najedli. Emilie, která se usmívala a Clément, který nevěřil svým očím.
"Děje se něco?" zeptala se, už slečna, muže s vykuleným pohledem, když se skláněla, aby sebrala drobky ze země, které se nechtěně sesunuly z talíře.
"Jen, že, vy, jste…" zamotal se mu jazyk. Musel se zhluboka nadechnout, "nádherná."
"Merci." Přišla až k němu a už se necítila nízká. Byla stejně vysoká jako on. Jako on včera jí, přejela mu prstem po rtech, aby odhalil tesáčky.
"Krásné," uznala spokojeně a prohlédla si ho od hlavy k patě a obráceně. Kdyby jen věděla, že Clément ji tímto pohledem svléká celou dobu.
Podívala se mu do očí a začala zkoumat jejich barvu. Přikývla, vše bylo v pořádku.
V Clémentově ruce cukalo. Chtěl se jí dotknout, a když už to nevydržel, objal ji okolo pasu a políbil na krk, hned vedle dvou jizviček od tesáků jiného upíra.
"Désolé," omluvil se rychle a už ji chtěl pustit. Ona ale jeho ruce nechala na svém místě a na oplátku mu vtiskla polibek na ucho.
"J'aime insécurité,[miluji nejistotu]"šeptla mu do ucha a políbila ho na jeho rty. "Jak dlouho chceš ještě své zalíbení schovávat?"
"Už to dlouho nevydržím," zašeptal taktéž. Chtěl říct ještě něco, ale oknem dovnitř skočil vlkodlak a Clémenta odrazil ke stěně. Emilie nestačila zareagovat a tak jen sledovala, jak se muž sune dolů k zemi s tržnou ránou na hlavě.
"Clémente!" vykřikla a rozčileně pohlédla na vlkodlaka. "Mourir!"
Vrhla se na něj se vší vervou a kuchyňským nožem ho bodla do tepny na krku. Vlkodlak se svalil na zem a krev z něj tekla proudem. Poškrábal celou podlahu dlouhými drápy a noční dům naplnil bolestivým hekáním a vzdycháním. Na to ale Emilie neměla nervy a tak vzala nůž do ruky znovu a probodla mu i srdce. Vlkodlak hekat přestal, ale Clément oči neotevřel.
Emilie se na Clémenta podívala, pomalu k němu přistoupila a šáhla mu na břicho.
"Tabletku už v sobě nemáš. Musím to udělat." Zavřela oči a najednou se vše začalo vracet. Vlkodlak s vrčením vyskočil ven a Clément s Emilií znovu stáli v objetí.
"Désolé," omluvil se Clément a Emilie věděla, co má udělat. Odstrčila ho od sebe a dala mu facku.
"Jdi pryč," řekla tiše a sledovala, jak pomalými kroky jde do obývacího pokoje, který byl hned vedle. Emilie si odpočítala čas a počkala si na vlkodlaka. Potom jako předtím popadla kuchyňský nůž a bodla ho kuchyňským nožem. Clément se strachem roztáhnutýma očima přiběhl, ale už nebyl nápomocen. Emilie to zvládla sama.
Provinile na něj pohlédla a doufala v další objetí. Ale Clément se otočil a s pohledem upřeným do země se odešel zpět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama