I love you, master.

23. května 2010 v 2:46 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
A na konci zbyl jenom sen...

Podíval se na něj a přeběhl mu mráz po zádech. Jen oni dva, sami, proti armádě tisíců mužů. Nebyl si vůbec jistý, ale byl odhodlaný to udělat.
Usmál se na něj a naznačil něco rty. V tu chvíli nerozeznal, co chtěl Lukas říct. Potom jeho učitel přejel rukou po rukojeti meče a pevně ho uchopil. Společně se rozeběhli proti té velké přesile.
Sekl, vyskočil, udělal otočku, zase sekl a dalších pět mrtvých mužů v modro bílých uniformách, smáčených od krve, padlo. Neměl rád krev, ale musel bojovat. Po očku pořád sledoval svého učitele. Oproti němu už měl na účtu stovky mrtvých mužů. On si výhry mohl počítat jen na desítky. Pevněji stiskl rukojeť v dlaních a napřímil si ji od těla. Roztočil se a útočící muži popadali na zem. Zadýchaně vzdechnul. Pořád a pořád se na něj hnaly hromady mužů, svírající všemožné zbraně. Vyskočil nad hlavy a přeběhl po nich o kousek dál. Skočil na velký kámen a rozhlédl se. Znovu ho uviděl. To mu dodalo další dávku energie a tak zařval do davu a se vší silou vtrhl do davu.
Už mohl být pyšný. Už jich oddělal tři stovky. Pořád jich dvě stovky zbývaly, ale teď už se nebál. Byl si jistý, že to zvládnou.
Otočil se, aby zabránil útoku jednoho z mužů. Náhle ho ale něco trefilo do hlavy. Zatmělo se mu před očima, rozmazal se mu obraz světa a on spadl do černé tmy.
Zdálo se mu o pěkném slunečném dnu, jak spolu běží do vesnice a Lukasovi hraje na rtech jeho neobvyklý, ale krásný úsměv.
***
Vzbudil se a v hlavě mu hučelo. Chtěl se rychle postavit, ale nohy neposlouchaly. Podíval se rychle okolo sebe a viděl, že leží mezi mrtvolami mužů v uniformách, s nimiž bojoval. Setřásl mrtvolu, která ležela na něm, a odplazil se pod kámen. Bylo šero a na nebi nebylo jediného čistého místa. Promnul si oči a štípl se, aby věděl, že mu to nezdá. Naštěstí byl vzhůru.
"Lukasi?" zavolal s úsměvem. Musel být někde poblíž, dával na něj určitě pozor. Čeká, až se probudí.
"Mistře?" zvolal znovu, když se Lukas neozýval. "Lukasi!"
Zatajil dech a plazil se pryč od kamene. Na výstroj mu začaly bubnovat kapky deště. Bubnování zesílilo a začalo doopravdy silně pršet. Už byl celý promáčený, ale musel ho najít. Plazil se po zemi, nohy byly jen kus dřeva. Pořád nepřestával volat jeho jméno.
Náhle ho spatřil. Ležel na zemi, v kaluži krve, svůj meč vedle ruky. Ruky, která rozevřená bezvládně ležela na zemi.
"Lukasi," vydechnul, když se doplazil až k němu. Posadil se vedle něj a sundal mu kovovou vestu, která byla proražená a okolí ní byly cákance krve.
"Chrisi," zachraptěl, skoro neslyšně jeho učitel. "Není ti nic?"
"Hlupáku!" zařval na něj Chris a klepavýma rukama vytáhl kudlu. Rozřízl triko a podíval se na ránu.
Lukas jen ležel a pozoroval ho.
"Nech toho," řekl po chvíli.
"Nenechám!" okřikl ho Chris. Studoval ránu a vysoušel ještě pořád tekoucí krev z rány v hrudi.
Lukas pozvedl ruce a chytil ty jeho.
"Nech toho," zopakoval.
"Ty chceš snad umřít!?"
"Nech toho." Oba se odmlčeli a Chris se Lukasovi nevytrhl. Chtěl, aby ho takhle držel ještě hodně dlouho. Cítil, jak jsou jeho ruce chladné, ale sváděl to na déšť. Nedokázal si připustit, že…
Lukas jeho ruce pustil a jednou rukou si jeho ruku přitáhl na svou hruď. Chris bez hnutí ležel.
"Vezmi můj meč a uteč zpátky do města," šeptl Lukas svému žákovi do ucha.
Chris si sedl a zadíval se na něj. Lukas se usmál a pomalu začal zavírat oči. Chrisovi se do očí draly slzy a on je nemohl zastavit. Chytil Lukase za ruku a vybavila se mu vzpomínka.

"Nikdy to nezvládnu," říkal mu.
"Musíš jen přidat, Chrisi. Jsi dobrý učeň. Ten nejlepší."
"A jediný," odfrkl si. Lukas mu zabořil své prsty do vlasů a jemně s jeho hlavou pokýval.
"Kluku zlobivá." Potom na tváři vykouzlil ten nádherný úsměv a vzpomínka se rozplynula.

Lukas se usmál a Chris cítil, jak puls v jeho ruce začíná ochabovat. Další vzpomínka…

"Au!" zakřičel Chris. "To bolelo."
"Někdy tě to musí bolet," pokrčil Lukas rameny a přišel k němu. Meč otočil a připnul si ho na záda. Zatřepal hlavou. Z havraních vlasů a z obličeje vylétaly malé kapičky potu.
Chris ho pozoroval. "Chci být jako vy, mistře," vydechl obdivně.
Lukas zase vykouzlil úsměv, který věnoval jen jemu, Chrisovi. Potom řekl: "Určitě budeš mnohem lepší než já. Naše první válka byla skvělá. Až půjdeme do druhé, daleko mě předčíš."
Natáhl k němu ruku a Chris se jí chytil. Lukas ho vytáhl na nohy. Obraz zmizel…

"NE!" zakřičel Chris zoufale a díval se, jak Lukas dovírá svá víčka. Chris si lehl na jeho hruď a poslouchal bušení slabého srdce. Jedna… Dlouhá pomlka. Dva… Delší pomlka. Tři… A už nic. Lukas se naposledy nadechl. S výdechem vydechl i svou duši.
Umřel. Už tu nikdy nebude. Už se nikdy neusměje. Už mu nebude nápomocný. Už nikdy neuvidí, jak mu vítr čechrá rovné rozházené černé vlasy… Už nikdy mu neřekne, co k němu cítí.
Chris jen nerad pustil Lukasovu ruku. Vzal jeho meč a z krku mu sundal přívěšek, který nikdy nesundal. Potom zvedl hlavu a zavřel oči. Nechal dopadat kapky na svůj obličej. Kapky se začaly míchat se slzami a Christopher už usedavě plakal. Zvedl se z mokré hlíny. Nejistě udělal krok vpřed. Nohy už mu fungovaly.
Otřel si slzy do rukávu.
""Muži nepláčou," pamatuješ, že jsi mi to řekl?" Skoro nemohl mluvit. Mezi slova se mu draly vzlyky. Přemohl se ale, a pokračoval: "Ale já se tě zeptám. Když muži ztratí milovanou osobu, můžou plakat, tak jako teď pláče nebe a já?" řekl do větru a deště Chris. Pousmál se.
"Poslední úsměv, Lukasi. A jen pro tebe." Propleskl si stehna a Lukasův meč si připnul na záda, tak jako to dělával Lukas. Přívěšek na provázku si uvázal na krk a vyrazil k vesnici.
Čím více se vzdaloval, tím víc plakal. Nebe naopak bylo čistější a čistější. Až ve vesnici bylo jasno.
Procházel jeho rodnou vesnicí. Oči měl zarudlé od pláče, ještě pořád plakat nepřestal. Byl špinavý od bláta a celý potlučený a zkrvavený. Každý, kdo ho viděl, se ho lekl. Došel až k malému paláci ve středu náměstí.
Než vešel dovnitř, otřel si slzy. Potom s kamennou tváří otevřel velké dvoukřídlové dveře. Prošel dlouhou chodbou až k sálu, u jehož dveří stáli strážci. Nedbal na jejich upozornění, že teď tam nemůže a vtrhl dovnitř.
Všichni zatajili dech. Sálem se roznesl šepot dam a pánů a pořád se opakovalo jeho jméno a jméno jeho již mrtvého učitele. Přešel až k princezně a poklekl.
"Dovolte mi něco říct, princezno," řekl slušně, ale hrubým hlasem. Potom k princezně zvedl uplakané oči. Princezna lehce pokynula, ať mluví dál.
"Válka mi sebrala rodiče, válka mi sebrala sourozence. Válka mi sebrala krále, kterého jsem měl za vlastního otce. Válka mi vzala úsměv a když mi ho jeden člověk po patnácti letech tvrdé práci na mě dokázal vrátit, sebere mi válka i něj. A proč mi ho sebrala, protože si princeznička přála, abychom proti tisícovce mužů šli jen dva!" I když začal zvolna, na konci už zase křičel a plakal zároveň. Hlasitý vzlyk se mu dral hrdel a už ho nestihl zastavit. Vzlyknul a všichni podruhé zatajili dech. Stráže už měli nakročeno, ale princezna zakroutila hlavou.
"Christophere, co se stalo?" zeptala se, ale už jí všechno došlo.
"Co se stalo!? Milá princezno, smrt si k sobě vzala toho, koho miluji!" zařval. Obrátil se zády k ní a provokativně do sálu zakřičel: "A je... Tedy byl to muž!" Poté se obrátil zpátky k princezně a zadíval se na ni. Tváře už měl zase mokré od pláče. Náhle se mu nohy podlomily a on spadl na kolena na podlahu sálu.
"Lukas mi byl vším. Byl jako můj učitel, i spolužák. Byl jako můj otec, někdy i jako syn. Byl jako můj kamarád, i jako můj milenec. Byl to můj život a on v jedné pitomé bitvě přijde o život!" křičel. "TO je vše co jsem chtěl říct. JDĚTE SE VYCPAT, PRINCEZNO. JSTE PANOVNICE NA NIC!" Lukas vytáhl meč a proskočil oknem v sále. Dopadl na ulici mezi lidi. Ještě vzhlédl k onomu oknu a zahlédl princezninu tvář.
"Musím zpět," šeptl si Chris pro sebe. Rozeběhl se zpátky k bojišti, kde mu vzali Lukase.
Uprostřed cesty mu ale jakoby otupěly všechny smysly. Nevěděl kde je. Vše okolo něj zbělalo. Jen v dálce byl vidět jakýsi černý stín. Stín se pořád přibližoval, až nabíral tvary člověka. Černé vlasy, jemné rysy, silné tělo - Lukas.
"To...neni…možné," zamumlal Chris.
"Christophere," řekl Lukas božským hlasem. "Ty malý zlobivý kluku. Už se o mě nestarej. Jdi si za svým snem."
Lukasova ruka mu přistála mezi vlasy.
"Dobře."
Lukas se spokojeně usmál a šeptl: "Za pár let se potkáme." Potom vše zase navrátilo normální barvu a Chris se vrátil na zem.

'Půjde za svým snem, Lukasi, to se neboj,' řekl si v duchu. Obrátil se a rozeběhl se obráceným směrem, než kterým měl předtím namířeno.
Doběhl až ke kolejím. Za chvíli by tudy měl jet vlak a on to věděl. A taky věděl, kam jede. Pečlivě studoval plány nezlezšího chlápka téhle doby.
Naskočil na střechu vlaku a vytáhl meč před sebe. Vlasy mu lítaly okolo hlavy, ale on nevnímal nic, než cestu před sebou. Jel se pomstít za toho, koho nejvíc miloval a miluje…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama