Jako sýkorka

23. května 2010 v 15:00 | Kat-chan |  Úvahy
Leť... leť!!

   Vzduchem se nese vůně nedávného jarního deště, který zavlažil vysušenou půdu a nasytil stromy, které potřebují živiny pro nově rašící poupata na svých větvích. Horké paprsky dopadající na zem ochlazuje jemný, ale ledový vánek. Po parku, okolo vody, na náměstí, dokonce i v naší ulici se procházejí lidé každého věku a užívají si prvních jarních dní. Jen já sedím na parapetu okna v mém pokoji a vše to sleduji přes skleněnou tabuli, která propouští jen setinku toho všeho. Nezřetelně slyším smích a zpěv ptáků. Zpěv samců, kteří chtějí samičky nalákat, aby si za druha vybrali právě jeho. Protože ON je ten jediný.
    Připadám si jako malá sýkorka. Běžný druh ptáčka. Zaniká ve spoustě stejných, jako je ona a nikdo se nevšímá rozdílů.
    Najednou se ale objeví vrabčáček, který si všímá toho, že každá sýkorka je úplně jiná.  Poznává ji a vidí v ní vyjímečnou duši. Na první pohled se do něj zamiluje, protože není jako ostatní. Mluví s ní jako se sobě rovnou, je hezký, vystupuje jako gentleman a zdá se, že hltá každé její slovo, ať je to na jakékoliv téma.
    Jednoho dne ale při rozhovoru s tím vrabčáčkem nebohá sýkorka prozře a uvidím mu na očích, že je to jen jestřáb, který čeká na vhodnou oběť. Jestřáb odhodí převlek, sýkorku zneužije, odhodí a s milým úsměvem, kterým ji obelhal, odletí pryč. Sýkorka zaleze do svého úkrytu, klepe se a několik dní nechce vidět světlo světa, aby nepotkala dalšího tohoto vrabčáka, který vrabčákem vlastně ani není.
    Po pár dnech se sýkorka odváží vykouknout do světa, který se změnil. Její rádoby kamarádky už si našly samce a jí odstrčili stranou. Jakmile sýkorka vystrčila zobáček z dutiny stromu, s posměchem si na ní ukazovaly a šeptaly si neúctivá slova. Sýkorka se stáhla zpět do svého příbytku a plakala.
    Jak zjistila, pořád musela myslet na toho jestřába, který jí tohle udělal. Cítil na svém maličkém srdíčku strašnou tíhu, ale poznávala, že to není nenávist. I přesto, že to vše byla jen hra a ona prohrála, jí to k jestřábovi přitahovalo a milovala ho. Milovala na něm tu hru a chtěla se ještě chvíli udržet v domnění, že je to realita.
    Uběhl nějaký čas a sýkorka se přenesla přes všechny výsměchy a s hrdě pozvednutou hlavou vyrazila za jestřábem, kterému padla do náruče.
    Několik let žila sýkorka s jestřábem a trpěla mu všechny nevěry, podvody, lži, facky, znásilnění, až přišel osudný den. Když jestřáb odlétl na lov, sýkorka mu napsala dopis na rozloučenou, ve kterém psala o své neskonalé lásce k němu. Když to vše úhledně srovnala na stůl, vyletěla ven a přistála na rušnou dálnici, kde ji přejelo auto…
    Z hlavy mi vytéká rudá tekutina. Skelné oči už nemůžou vidět poupata na stromech a nos nemůže cítit vůni nedávného deště. Uši slyší zpěv ptáků v ozvěnách a kůže cítí tvrdý asfalt pod sebou. Duše už jen měří vzdálenost od okna až k silnici, kam mé tělo dopadlo a doufá, že On najde dopis, který je úhledně složen, navoněn a tisíckrát přivinut k srdci, které se pomalu zastavuje…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama