Zabije mě...?

23. května 2010 v 10:45 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Proč jsi jen takový....? Hidane....

    Stála jsem opodál a pozorovala ho. Prsty pevně propletené do sebe a přitisknuté na ňadra se mi klepaly, ale nevěděla jsem, jestli je to ze strachu, či ze závanu studeného větru. Radši jsem se znovu schovala za roh a jen poslouchala.
    "Něco jsem ti přinesla Hidane," řekla a v jejím hlase bylo poznat úsměvu, zamilovanému úsměvu. Ach, jak bych teď ráda vběhla k nim a dívčinu varovala před jejím osudem. Slzy mi začaly stékat z očí a rozmazávali mi řasenku tak, že jsem na tvářích měla dva černé, široké pruhy. Představila jsem si, jak mu s nataženýma rukama před sebou ukazuje dáreček a mile se přitom usmívá. Jak si vítr pohrává s jejími vlasy, které byly spletené do čtyř malých, roztomilých culíků.
    "Jsi ještě panna, že?" Hidanův hrubý hlas mi zazněl v uších, jako gong. Gong, který ohlašuje začátek, či konec meditace, ale v tomto případě ohlašoval smrt.
    "Ano," šeptla Temari, ale její šepot se ztratil v šustění květů sakur. Sakury mi připomněly jaro.
    Jaro. Období zamilovaných, období páření, období, které Hidan tak nenáviděl. I přes jeho jazyk, který byl spíše kopřivou, vždy posetou nadávkami a ironickými poznámkami, přitahoval mnoho žen. A nikdo, krom mě, která ho vždy tajně sledovala za horem, či v koruně vykvetlých stromů, nevěděl, kam se ty děvčata ztrácí… Nikdo…Jen já odklízela mrtvá těla do sklepení…
    Zabořila jsem prsty hluboko do vlasů a zakryla si uši. I přes to jsem slyšela výkřik, který vylétl z dívčiných úst. Opřela jsem se o stěnu a rukama dusila vzlyky, které se mi draly z hrdla ven.
    "Nech toho! Nech toho!" křičela dívka v zoufalství a mě v hlavě létaly stejné myšlenky. 'Zastav, Hidane!' křičela jsem uvnitř hlavy. Krev ukapávala na zem a tvořila tam velkou kaluž, která se s každou kapkou zvětšovala a s tím i mé zoufalství. Sesunula jsem se podél zdi na zem a stále dusila hlasitý pláč.
    "Někdo jako ty, nemá šanci. Nemáš šanci ani přežít…" říkal Hidan mumlavě, skoro zhypnotizovaně. "Jashine, přijmi tuto oběť za svou, přijmi tento dar…" Dívka křičela a já křičela s ní… Uvnitř.
    V okně protějšího domu se zablesklo ostří a dívka naposledy vydala hlasitý stén. Její tělo se bez duše sesunulo k zemi a pomalu z něj vyprchávaly posední známky života. Zaklonila jsem hlavu a sundala ruce z mé pusy, které od křečovitého sevření zbělely. Hluboce jsem vdechla vzduch, který byl smíchán s pachem krve a Hidanovou vůní a tvořil tak podivný mix.
    Hidanovo kroky jsem už slyšela jen v dálce. Poté bouchly dveře a já vyběhla ze svého úkrytu tak rychle, jak jen to šlo. Pohled, který se mi naskytnul, mi do krku vehnal tak nechutný pocit, jaký jsem zažívala jen v těchto okamžicích. Hidan to udělal znovu. Znovu zabil dívku, která o něj projevila zájem na jaře. Znovu jí probodl dělohu, rozepnul její košili, na břicho její krví nakreslil znak Jashina a následně probodl její srdce.
    Sedla jsem si do kaluže její krve a rozbrečela jsem se tak hlasitě, že jsem skoro křičela. Tak jsem ho milovala, ale bála jsem se za ním přijít a říct mu to. Vždy, když okolo něj projdu, ucítím ten jeho chlad, ale já vím, že se pod takovou skořápkou jistě skrývá teplé srdce.
    Můj pohled se zaměřil na dívčiny skelné oči a všechny úvahy o hořícím, milujícím srdci se ve vteřině vytratily…

    "Co se ti zas stalo?" zeptala se mě Konan, ale já jen zavrtěla hlavou. Nemůžu o tom nikomu říct. Zvlášť ne Konan a Peinovi. Při vzpomínce na čtyři dívky, které Hidan stihl tento měsíc, zavraždit se mi do očí vehnaly slzy a měla jsem strašnou potřebu zvracet. Bez jakéhokoliv varování, či omluvy jsem běžela směrem k záchodům. Hluk okolo mě, mě bodal do uší. Klopýtala jsem mezi studenty a přidržovala si dlaň na ústech. Doběhla jsem na záchod, vyzvracela se a posadila se vedle záchodové mísy. Neměla jsem chuť, ani sílu vstát.
    Zazvonilo na hodinu, ale já jsem na nějaké zvonění kašlala. Objímala jsem bílou, keramickou mísu a zoufale brečela. Přišla jsem si zdrogovaná... Nevěděla jsem o světě, nevěděla jsem ani o sobě.
    "Ty jseš tak blbá, proč zrovna on!?" okřikla jsem sama sebe a s dávkou právě přicházející síly jsem se zvedla na nohy. Vyšla jsem z kabinky školních záchodů a zamířila k umyvadlu. Opláchla jsem si obličej a vzhlédla na svůj odraz v zrcadle. V obličeji jsem sama sobě viděla tolik bolesti, jakoby se všechny šrámy těch dívek přesunuly do mé duše.
    Rozrazila jsem dveře od záchodů a prázdnou školní chodbou běžela pryč. Běžela jsem ven. Nekoukala jsem okolo sebe, před sebe, na nohy, nekoukala jsem nikam. Pouze jsem se zavřenýma očima běžela dopředu.
    Náhle jsem ale do někoho vrazila. Otevřela jsem oči a okamžitě se převážila dozadu a spadla na zadek. Přede mnou stál sám Hidan, s rozepnutou košilí umáčenou od krve, se zmateným pohledem v obličeji a s jemným rozhořčením.
    "Doprdele, ženská nemůžeš kurva dávat pozor!?" Okřikl mě a jedním, silným zatáhnutím za ruku vytáhl mou křehkou postavu na nohu. Podívala jsem se mu do očí, ale on uhnul pohledem. Najednou se rozhlédnul okolo sebe, a když zjistil, že z pravého křídla školy někdo běží, zatáhl mě do jakési učebny a zacpal mi pusu. Jen jsem vyděšeně vykulila oči a až po pár vteřinách, kdy mi došlo, že mě každou chvíli může zabít, udusit, nebo něco jiného, jsem se začala bránit. On mě ale pevně svíral a pustil mne až když ten člověk, před kterým se schovával, zaběhl za roh.
    V mozku jsem myšlenky měla rozházené natolik, že jsem se k němu bezmyšlenkovitě naklonila a políbila ho. Objímala jsem ho okolo krku, líbala ho a on se nebránil. Myslím, že srdce by mi velilo líbej ho dál, ale rozum, který se náhle zjevil, dal rozkaz k zastavení. Odskočila jsem od něj, zalapala po dechu a utekla pryč.

    Dva dlouhé dny jsem se mu vyhýbala a jak se zdálo, on se vyhýbal mě. Nebylo mi to příjemné, ale bylo to tak lepší. Aspoň zůstanu o něco déle živá, říkala jsem si v duchu a tím sama sebe rozesmívala.
    Třetí den si mě Hidan odchytil v jídelně. V jídelně přeplněné lidmi, v jídelně, kde buď mohl všem zkazit chuť a vymalovat jí mou krví, nebo nemohl udělat nic. Chytil mě za rameno a vytáhl mě ze židle takovou silou, že jsem až zavyla bolestí. Strach ve mně se objevil z ničeho nic.
    "Katou," šeptl tiše, přitáhl si mě k sobě a vtiskl mi jeden krátký, obyčejný polibek na rty. Myslela jsem, že mě začne líbat dravě a potom mě při sexu zabije, jak to udělal tenkrát s TenTen. On mě ale jen políbil, odstoupil ode mě a nadmul se jako páv. Jeho ego vyrostlo minimálně o 90%, ale já nevěděla, nechápala proč. Chytila jsem ho za ruku a čekala na reakci. Nic. Opětoval můj stisk, sedl si na židli a stáhl si mě na klín… Ale já se pořád nemohla zbavit pocitu, že mě zabije…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rissa Evans Rissa Evans | Web | 27. května 2010 v 13:22 | Reagovat

paaani, fakt uzasny :].

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama