Život s leukémií

24. července 2010 v 8:29 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Leukémia
Zkuste se vžít do mojí kůže...

Zkuste si prožít to co já...

Zkuste se zamyslet, co byste dělali vy...



A pak teprve říkejte, že všechno jde, když se chce.





















Jmenuju se Kristýna. Tenhle rok mi bude čtrnáct let. Diagnostikovali mi leukémii.
Celý dosavadní život jsem žila jako hodná holka, co všechny poslechne, všem se zalíbí, snaží se a rozradostňuje okolí. Ale jeden jediný den, kdy mi odebrali krev kvůli podezření z nějaké nemoci na játrech, tohle změnil.
Nikdy nezapomenu, jak doktorka vzala do ruky výsledky odběrů, podívala se nejdřív na mě, potom na mámu a oznámila mi, že má podezření na leukémii. Nikdy nezapomenu na ty měsíce, kdy jsme jenom objížděli všechny různé doktory, kteří mi předepisovali nové a nové prášky a vysvětlovali, co se děje v mém těle. Nikdy nezapomenu, jak bolestivé bylo, když mi odebírali mozkový mok ze zad, jenom abych mohla brečet a proklínat se.
A po tomhle všem jsem zjistila jen dvě věci. Že zcela určitě mám CLL (chronickou lymfatickou leukémii) a že se musím léčit. Prý to, že leukémii nezjistili dříve je docela normální, protože s chronickou leukémií se dá žít několik let, dokud se plně neprojeví.
Po dalších měsících léčení, po nocích probrečených, mi nakonec doktorka oznámila, že započneme s chemoterapií, jinak bych mohla do několika let umřít. Vybavila jsem si babičku, která měla rakovinu, kterou léčila chemoterapií. Žila jen o půl roku déle, než by žila bez léčby a ještě k tomu jí z chemoterapie bylo stále špatně, styděla se chodit ven… Prostě jí to ten život vůbec nezlehčilo, bůh ví sám, proč. Chemoterapii jsem tedy zamítla a přijala alternativu smrti. A nikdo mě nemůže donutit změnit názor!
Začala jsem se uzavírat do sebe. Všechny problémy ve škole, s kamarády, v lásce jak to v tomhle věku bývá, jsem začala brát hůř, než kdy předtím. Jeden hnusný pedofil mě znásilnil při cestě od kamarádky, z toho důvodu jsem se třikrát pokusila o sebevraždu. Začlenila jsem se do party "frajerů", jen abych měla přístup k alkoholu a mohla se opíjet. Začala jsem kouřit a dokonce jsem zkusila i drogy. Rodiče si zoufali, přemlouvali mě, abych se začala léčit a že tohle všechno, to divadlo okolo toho můžu vynechat. Nechápala jsem je, ječela jsem na ně, aby mě nechali na pokoji, vždyť je to můj život.
Pak ale přišel někdo, kdo mi dal další naději. Byl to první člověk, který řekl: "Nech toho, nesmíš umřít…" Jenže já stále chtěla. A pak přišli další a další, kteří tohle řekli. Většinou to byli přátelé přes internet, jen ta první osoba bydlela ve stejném městě jako já. Všechny přátelé, co jsem měla, jsem ztratila. Nikdo neměl chuť se dívat na moji otrávenou tvář a na slzící oči.

Přemýšlím o sobě čím dál víc, začínám se měnit. Díky přátelům jsem přestala kouřit (drogy už jsem nikdy více nezkusila), pila jsem, jen když mě něco naštvalo, ale k chemoterapii mě nikdo přemluvit nemůže. Od devíti let se věnuji magii a je mi jedno, co si o tom Vy myslíte, já v magii pevně věřím a taky věřím v osud. Pokud mi bylo předurčeno umřít, musím se k té výzvě postavit čelem a přijmout to. Chci umřít tak, jak je to správné, jak si to zasloužím po tom všem, co provádím mým rodičům, mému okolí.
Teď jsem se dostala do stádia, kdy už si z mé nemoci dělám srandu. Už mě nebaví brečet mému psychologovi před očima a stěžovat si, proč zrovna já. Teď k němu přijdu, vše mu řeknu a se smíchem dodám: "Něčím si to, že jsem bohatá, vykompenzovat musím." Staré rány se ale špatně zašívají. Největší hrůzy mě dostihnou v noci. Plně se vyspím už jen s prášky.

Život s leukémií není med a já si ho rozhodně nezlehčila. Nikdy jsem se do sebe neměla uzavřít, měla jsem být hodnější a poslušnější… Ano… Ale zkuste si to Vy. Zkuste si být v mé kůži, když víte, že možná nikdy nedovrším osmnácti let, že nikdy nebudu řídit auto, nikdy nebudu mít děti, nikdy se neprovdám, nikdy nebudu mít vnoučata, nikdy nedodělám školu… Zkuste si to a potom říkejte, že všechno jde, když se chce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Týnuš Týnuš | E-mail | Web | 24. července 2010 v 8:41 | Reagovat

Promin toto je hodně smutný :( Ale nepochopila jsem Jestli je to o tobě nebo je to jenom Povídka ?

2 Morgen Morgen | Web | 10. srpna 2010 v 10:29 | Reagovat

to je o tobě??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama