Květy z půdy

8. srpna 2010 v 12:51 | Kat-chan
Hinatka a Neji jsou bratři.. Neji je o dva roky starší, než malá Hinata, které je 12 let. Mají ještě dva mladší, pěti leté sourozence - Hanabi a Hanime. Co se stane, když jim umře jejich milovaný otec?



O našem nejranějším dětství toho nemohu mnoho říci, leda že bylo moc pěkné a za to budu navěky vděčná. Nebyli jsme bohatí, nebyli jsme chudí. Pokud nám něco scházelo, nevím o tom: pokud jsme měli nějaký přepych, taky o něm nevím. V našem sousedství neměl nikdo ani míň, ani víc. Jinými slovy, zkrátka a jednoduše, byli jsme prostě obyčejné, tuctové děti.
Náš tatínek byl velitelem vojenské jednotky. Jeho lidé u nás často večeřeli a chvástali se, jaký je to úžasný velitel.
"On je prostě typický vůdce. Má příjemné způsoby, to je to hlavní. Dobrý bože na nebesích, Hiashi, která rozumná bytost by dokázala odolat chlápkovi, jako jsi ty?"
S tím jsem musela souhlasit. Tatínek byl dokonalý. Měřil sto osmdesát centimetrů, vážil sedmdesát kilo, vlasy měl dlouhé a černé jako uhel. Oči měl, jako každý z naší rodiny, bílé s odleskem fialové barvy. Pravidelně trénoval, cvičil a taky se věnoval nám. Pořád pospíchal na nějaké mise, zatímco o nás se doma starala maminka.
Když v pátek pozdě odpoledne vstoupil dveřmi, i když pršelo, sněžilo nebo bylo pochmurno, pokaždé zasvítilo slunce, když na nás zazářil jeho široký, šťastný úsměv.
Jakmile za sebou zavřel dveře, vypuklo bouřlivé uvítání. "Pojďte mi dát pusu, jestli mě máte rádi!"
Můj bratr a já jsme se pokaždé schovávali někde blízko vchodu a hned jak nás zavolal, vyřítili jsme se za křeslem nebo pohovkou a vrhli se do jeho široce rozevřené náruče, která nás popadla oba najednou a sevřela. Pátky - to byly nejlepší dny ze všech, protože nám přiváděly zase domů tatínka. V kapsách obleku nám vozil malé dárky. V kufrech ukrýval ty větší, které vydoloval, když se uvítal s maminkou. Ta zůstávala v pozadí a trpělivě čekala, až přijde na řadu.
A když jsme dostali ty dárečky z jeho kapes, ustoupili jsme s Nejim stranou, abychom se podívali, jak se maminka zvolna přibližuje, rty zvlněné úsměvem, při kterém tatínkovi zasvítilo v očích, a pak ji vzal do náručí a díval se jí do obličeje, jako by ji aspoň rok neviděl.
Slovy o lásce se u nás doma nešetřilo. "Miluješ mě? - Protože já tě dozajista miluju. Stýskalo se ti? - Jsi ráda, že jsem doma? - Myslelas na mě, když jsem byl pryč? Každou noc? Vrtěla ses a převracela a přála sis, abych byl vedle tebe a objímal tě? Protože pokud ne, Hitomi, tak by se mi snad chtělo zemřít."
Maminka přesně věděla, jak odpovídat na takové otázky - očima, tichým šepotem a polibky.
Když byli dvojčatům čtyři roky, Nejimu čtrnáct a mně rovných dvanáct, nastal docela zvláštní pátek. Konal se večírek na oslavu tatínkových čtyřicátých druhých narozenin a my pro něj připravovali překvapení. Maminka vypadala jako pohádková princezna. Dlouhé večerní šaty měly barvu jejích očí a zauzlená šňůra perel se jí při každém pohybu houpala sem a tam. Všechny dárky se kupily na bufetu. Měla to být malá, intimní oslava, jen pro naši rodinu a nejbližší přátele.
"Hinato," maminka po mně vrhla rychlý pohled, "mohla bys zase vykoupat dvojčata místo mě? Vykoupala jsem je oba, než šli spát po obědě, ale jak se vzbudili, utekli ven a teď potřebují vykoupat znovu."
Poslechla jsem. Vypadala až moc rozkošně na to, aby koupala dva špinavé, čtyřleté šplouchaly.
"A až s nimi budeš hotová, skočte s Nejim do vany a vykoupejte se taky, a vezmi si ty hezké nové šaty, Hin. A Neji - neber si ty ošoupané hadry na trénink, prosím. Chci, aby sis vzal to nejlepší oblečení."
"Ale sakra, mami, já se hrozně nerad parádím," stěžoval si Neji.
"Udělej, co říkám, Neji, kvůli tatínkovi. Víš, že toho pro tebe dělá hodně - to nejmenší, co pro něj můžeš udělat, je snažit se, aby mohl být na svou rodinu hrdý."
Odštrachal se a nechal mě běhat po zahradě a chytat dvojčata, která okamžitě začala vřískat. "Jedno koupání za den stačí!" ječela Hanabi. "Už jsme čistí! Dost! Nemáme rádi mýdlo! Nechceme si mýt vlasy! Už nám to nedělej, Hinato, řekneme to mamince!"
"Haha!" řekla jsem. "Kdo myslíte, že mě sem poslal, abych vás vykoupala, vy dvě špinavé obludičky?"
Jakmile se jejich nahé pleti dotkla teplá voda a vypluly malé žluté gumové kachničky a lodičky, a jakmile mě mohli celou pocákat, uklidnili se dost na to, abych je mohla vykoupat, umýt jim hlavičky a nastrojit je do nejlepších šatů. Protože, koneckonců, šli na oslavu - koneckonců byl pátek a tatínek se vracel domů.
Když jsem je vykoupala a oblékla, až vypadali jako oživlé panenky, předala jsem dvojčata Nejimu s přísným varováním, aby z nich nespouštěl zrak. Teď byla s oblékáním řada na mně.
Dvojčata fňukala a stěžovala si, zatímco jsem se nakvap koupala. Vykoukla jsem z koupelny a viděla, že se Neji snaží je zaměstnat ukazováním tréninkového náčiní.
" Hele," řekl Neji, když jsem vyšla ven ve slavnostním kimonu, "nevypadáš nejhůř."
"Nejhůř? Na nic lepšího se nezmůžeš?"
"Pro sestru ne." Mrknul na hodinky, popadl dvojčata za ručičky a vykřikl: "Táta tu bude každou minutu - dělej Hinato!"
Minula pátá hodina a i když jsme čekali a čekali, neviděli jsme, že by k našemu domu někdo přicházel. Pozvaní hosté se rozesadili po pokoji a snažili se udržovat veselou konverzaci, zatímco maminka vstala a začala nervózně přecházet sem a tam. Tatínek obyčejně vrazil do dveří ve čtyři a někdy i dřív.
Sedm hodin, a ještě pořád jsme čekali.
Báječné jídlo, jehož přípravou maminka strávila tolik času, za tu dobu v teplé troubě skoro vyschlo. V sedm jsme obvykle dávali dvojčata spát - začala být hladová, unavená a protivná, každou sekundu se dožadovala: "Kdy přijede táta?"
Jejich bílé šatičky už nevypadaly tak moc panensky. Hanabininy vlasy vypadli pocuchaně a Hanime se spustila rýma a opakovaně si utírala nos rukávem, dokud jsem nepřispěchala s kapesníkem, abych jí otřela horní ret.
"No, Hitomi," žertoval Asuma, "Hiashi se nejspíš navečeřel někde jinde."
Kurenai na něj vrhla za ta nevkusná slova zuřivý pohled.
Kručelo mi v žaludku a začínala jsem pociťovat stejné obavy, jaké zřejmě soužily maminku. Pořád chodila sem a tam, přistupovala k širokému panoramatickému oknu a vyhlížela ven.
"Jé!" vykřikla jsem, když jsem zahlédla osobu mířící k našemu domu, "To už možná jde táta."
Člověk, který přicházel, však nebyl náš tatínek. Nebyl oblečený do bílého obleku se znakem vesnice. Měl modrý oblek a na zádech znak Uchiha klanu.
Maminka zdusila výkřik, když k našim dveřím přistoupil Uchiha a zazvonil.
Maminka vypadala jako přimražená. Rukou si zašátrala k hrdlu, kam jí stouplo srdce, až jí oči potemněly. V srdci se mi zrodila nějaká divoká a děsivá tíha, jen jak jsem pozorovala její reakce.
Byl to Kakashi, kdo otevřel a pustil Uchihu dovnitř. Neklidně se rozhlížel, určitě pochopil, že to shromáždění je tady na oslavu narozenin. Stačilo jen nakouknout do jídelny a uvidět sváteční tabuli, lampióny a dárky na bufetu.
"Hyuuga Hitomi, manželka Hyuuga Hiashiho?" otázal se a znovu se nervózně rozhlédl z jedné ženy na druhou.
Maminka rozklepaně vystoupila z davu a strnule přikývla. Přistoupila jsem k ní blíž, Neji taky.
Dvojčata si na podlaze hrála s gumovými kunaji a nejevila valný zájem o nečekaný příchod neznámého muže.
Laskavě vyhlížející Uchiha přistoupil k mamince. "Paní Hyuuga," začal bezvýrazným hlasem, který mi v srdci okamžitě probudil paniku, "hrozně mě to mrzí, ale na bojišti…"
"Ach…" vydechla maminka a přitáhla k sobě Nejiho i mě, každého z jedné strany. Cítila jsem, jak se celá chvěje, stejně jako já.
"Při boji s nepřáteli zahynul váš manžel."
Z maminčina sevřeného hrdla unikl dlouhý vzdech. Zapotácela se a byla by upadla, kdybychom ji s Nejim nepodpírali.
"Bojoval jako vždy tvrdě, ale odhalili jeho slepý bod a byl několikrát zasažen. Možná by to přežil, ale přišpendlili ho k zemi kunaji a opakovaně…do něj…bodali. I tak by to možná, MOŽNÁ přežil, ale...byli tak bezcitní, že ho...hodili do ohně." Na konci Uchiha ztišil hlas a sklopil oči k zemi.
Nikdy ještě v místnosti plné lidí takové ticho. I malá dvojčata vzhlédla od své hry a upřela pohled na strážníka.
"Můj manžel?" zašeptala maminka, hlas tak slabý, že byl stěží slyšitelný.
"Milostpaní," řekl Uchiha velmi vážně, "strašně mě trápí, že vám musím říct špatnou zprávu zrovna, když tu zřejmě máte oslavu." Zakoktal se a v rozpacích se rozhlédl. "Hrozně mě to mrzí. Všichni dělali, co mohli, aby ho zachránili, ale byla obrovská přesila."
Někdo, kdo seděl na pohovce, vykřikl.
Maminka nevykřikla. Oči měla otupělé, potemnělé, omámené. Zoufalství smylo zářivé barvy z její krásné tváře, takže připomínala masku smrti. Zadívala jsem se na ni. Snažila jsem se povědět jí očima, že nic z toho nemůže být pravda. Táta ne! Ne můj tatínek! Ten nemůže být mrtvý…nemůže! Smrt je pro slabé, nemocné…ne pro někoho tak milovaného, tak potřebného a mladého.
A přece tu stála maminka s tou šedou tváří, prázdnýma očima, rukama ždímajícíma neviditelné mokré prádlo a každou vteřinou, kterou jsem ji pozorovala, jí oči zapadaly hlouběji do lebky.
Rozplakal jsem se.
"Milostpaní, máme pár jeho věcí, co měl u sebe."
"Jděte pryč!" rozkřikla jsem se na Uchihu. "Vypadněte odtud! To není můj táta! Já vím, že není! Zastavil se někde po cestě. Každou minutu bude zvonit u dveří! Vypadněte!" Rozeběhla jsem se a udeřila strážníka do hrudi. Snažil se mě zadržet a Neji přistoupil a odtáhl mě od něj.
"Prosím," řekl strážník, "nepomohl by, prosím vás, někdo tomu dítěti?"
Maminčiny ruce mě znovu objaly kolem ramen a přitáhly těsně k jejímu boku. Lidé něco mumlali šokovanými hlasy, šeptali si a jídlo v troubě začínalo páchnout připáleninou.
Čekala jsem, až někdo přijde, vezme mě za ruku a řekne, že člověk jako táta by nikdy nemohl zemřít, jenže se ke mně nikdo nepřibližoval. Jenom Neji přišel a vzal mě kolem pasu, takže jsme se všichni tři navzájem objímali - maminka, Neji a já.
Byl to Neji, kdo nakonec našel hlas a promluvil takovým divným, drsným hlasem: "Víte jistě, že to byl náš táta? Když toho člověka podpálili, tak musel být znetvořený, takže to mohl být někdo jiný, ne táta."
Z maminčina hrdla se vydralo několik hlubokých, chraptivých vzlyků, ale z očí jí nevyhrkla jediná slza. Uvěřila! Ona věřila, že ten muž mluví pravdu!
Hosté, kteří přišli tak pěkně nastrojení na oslavu narozenin se teď nahrnuli kolem nás a říkali ty konejšivé věci, které lidé říkají, když prostě žádná správná slova neexistují.
"Nás to tak mrzí, Hitomi, opravdu šok…je to strašné…"
"Taková strašná věc se musela stát právě Hiashimu!"
"Naše dny jsou sečteny… je to tak, ode dne, kdy jsme zrozeni, je náš čas přesně vyměřen."
Tak to šlo dál a dál, a pomalu se to vsakovalo, jako voda do skály. Tatínek je doopravdy mrtvý. Už ho nikdy neuvidíme živého. Uvidíme ho jen v rakvi, nataženého v bedně, která skončí v zemi, s mramorovým náhrobkem, na kterém bude jeho jméno, den narození a den úmrtí. Bude to stejné datum, lišící se jen letopočtem.
Rozhlédla jsem se, co se děje s dvojčaty, která nemohla pociťovat to, co já. Kurenai je odvedla do kuchyně a připravovala jim lehké jídlo, než je uloží do postele. Sešla jsem se pohledem s Nejiho očima. Vypadal, jako by se probudil ze zlého snu, přesně jako já, mladičkou tvář pobledlou a otřesenou. Dutý výraz zoufalství mu zastínil oči do temna.
Uchiha vyndal ze svého kabátu sáček s věcmi, které pečlivě vyložil na kávový stolek. Stála jsem jako přimražená a dívala se na výstavu všech věcí, které nosil táta v kapsách: kunaje a svitky, potřebné k boji. Snubní prsten. Dárky pro nás. Všechno bylo začerněné a pokroucené ohněm a kouřem.
"Někdo bude muset identifikovat tělo," řekl strážník.
Teď jsem to věděla jistě. Byla to pravda, náš tatínek se nikdy nevracel bez dárků pro nás všechny - ani když měl sám narozeniny.
Vyběhla jsem z toho pokoje! Utekla jsem před všemi těmi rozloženými věcmi, které mi rvaly srdce a působily mi bolest větší, než jakou jsem kdy zakusila. Vyběhla jsem z domu do zahrady a tam jsem bušila pěstmi do stromu. Bila jsem do něj pěstmi, až mě bolely a z mnoha drobných oděrek začaly krvácet. Pak jsem se vrhla na trávu a plakala - vyplakala deset oceánů slz za tatínka, který měl být naživu. Plakal jsem pro nás, kteří budeme muset žít dál bez něj. A dvojčata, ta ani neměl čas poznat, jak je báječný - vlastně byl. A když mi došly slzy a oči mi opuchly a zčervenaly a bolely od toho, jak jsem si je mnula, uslyšela jsem, jak se ke mně blíží tiché kroky - maminka. Sedla si vedle mě na trávu a vzala mé ruce do svých. Svítil srpek měsíce a milióny hvězd a vánek byl sladký novorozenou křehkostí jara.
"Hinato," řekla nakonec, když se naše mlčení protahovalo tak dlouho, že se začínalo zdát nekonečné, "tvůj tatínek je nahoře v nebi. Dívá se na tebe dolů a ty víš, že by chtěl, abys byla statečná."
"On není mrtvý, mami!" popírala jsem to vehementně.
"Už jsi tady na dvorku dlouho, možná sis ani nevšimla, že už je deset hodin. Někdo musel identifikovat tatínkovo tělo. Kakashi se sice nabídl, že to udělá, aby mě ušetřil té bolesti, ale musela jsem to vidět sama. Protože, víš, pro mě bylo taky těžké tomu uvěřit. Tvůj otec je mrtvý, Hinato. Neji pláče v posteli a dvojčata spí - neuvědomují si tak docela, co znamená "mrtvý"."
Objala mě a přitiskla si mou hlavu k rameni.
"Pojď," řekla, vstala a přitáhla mě k sobě, paží mě objala kolem pasu. "už jsi tady venku dlouho. Myslela jsem, že jsi s ostatními doma a ostatní mysleli, že jsi ve svém pokoji, nebo se mnou. Není dobré být sama, když jsi nešťastná. Lepší je být mezi lidmi a podělit se o svůj žal, než ho zamykat v sobě."
Řekla to s očima suchýma, bez jediné slzy, ale někde hluboko uvnitř plakala, křičela. Poznala jsem to z jejího tónu, z té prázdnoty, která hloub a hlouběji zachvacovala její oči.

Po tatínkově smrti začal na naše dny padat stín zlého snu. Upírala jsem vyčítavý pohled na maminku a myslela na to, že jsme nikdy nesměli mít žádná zvířátka, která náhle uhynou a poučí trochu své majitele o ztrátách, způsobených smrtí. Někdo, někdo dospělý nás měl varovat, že i mladý, hezký a potřebný může umřít.
Jak se takové věci říkají matce, která vypadá, jako by ji osud protáhl uchem jehly a ona odtud vyšla tenká a plochá? Dokázali byste mluvit upřímně s někým, kdo nechce mluvit, jíst, česat si vlasy ani oblékat pěkné šaty, kterých má plnou skříň? Nechtěla se ani věnovat našim potřebám. Ještě štěstí, že se o nás přicházely starat hodné sousedky a nosily nám jídlo, které samy uvařily. Náš dům byl k prasknutí přeplněný květinami, domácím gulášem, šunkou, čerstvými rohlíky, dorty a koláči.
Přicházeli v zástupech, všichni lidé, kteří milovali, obdivovali a vážili si našeho otce, a mě překvapovalo, že měl tolik známých. A přece jsem kvůli tomu zuřila pokaždé, když se někdo zeptal, jak zemřel, a jaká je to škoda, že někdo tak mladý musel zemřít, když tolik zbytečných a chorých žije dál a je společnosti na přítěž.
Ze všeho, co jsem slyšela a vyslechla, vyplývalo, že osud je zlý a potměšilý, nikdy hodný, a málo si váží toho, kdo je milovaný a užitečný světu.
Jarní dny míjely, začínalo léto. A žal, ať truchlíte jakkoliv svým způsobem bledne, a z osoby tak skutečné, tak milované se stává mlhavý, lehce rozostřený stín.
Jednoho dne mamka seděla tak smutně, až to vypadalo, že se zapomněla usmívat.
"Mami," řekla jsem rozjařeně, ve snaze ji rozveselit, "já budu dělat, že je táta ještě naživu, na nějaké misi, a brzo se vrátí, vejde do dveří a zavolá nás, jak to dělával - pojďte mi dát pusu, jestli mě máte rádi! A - nechápeš? - bude nám líp, nám všem, jako kdyby byl někde naživu, bydlel někde, kde ho nevidíme, ale odkud ho můžeme každou chvíli čekat zpátky."
"Ne, Hinato," vzplanula mamka, "musíš přijmout pravdu. Nemůžeš hledat útěchu v předstírání. Slyšíš mě! Tvůj tatínek je mrtvý a jeho duše odešla na nebesa, a ve svém věku bys měla chápat, že z nebe se nikdy nikdo nevrátí. Co se týče nás, budeme se bez něj snažit, jak jen to půjde - a to neznamená unikat skutečnosti tím, že ji nebudeme uznávat!"
Dívala jsem se, jak vstává ze židle, bere věci z ledničky a začíná dělat snídani.
"Mamko…" začala jsem znova, tentokrát jsem postupovala pomalu, aby zas neztvrdla a nerozzlobila se. "Dokážeme to dál, bez něho?"
"Budu se snažit zajistit, abychom měli být z čeho živi," řekla hluše, bezvýrazně.
"Budeš teď muset jít do práce, jako Kurenai, Anko a další tvé kamarádky?"
"Možná ano, možná ne. Život má pro nás všechna možná překvapení, Hin, a některá z nich jsou nepříjemná, jak právě zjišťuješ. Ale pamatuj si, že se ti dostalo požehnání, když jsi měla skoro dvanáct let otce, pro kterého jsi byla něčím hodně zvláštním."
"Protože jsem ti podobná," řekla jsem. Ještě pořád jsem pociťovala trochu té závisti, kterou jsem vůči ní vždycky měla, protože jsem přišla až druhá - po ní.
Vrhla na mě pohled, jak se prohrabovala obsahem nacpaného mrazáku.
"Teď ti něco řeknu, Hinato, co jsem nikdy dříve neřekla. Hodně se mi podobáš, jak jsem vypadala ve tvém věku, ale osobnost máš úplně jinou. Jsi mnohem agresivnější a mnohem umíněnější. Tatínek říkával, že jsi po jeho matce, a tu on miloval."
"Matku přece miluje každý."
"Ne," řekla s podivným výrazem, "existují matky, které prostě nemůžeš milovat, protože nechtějí, abys je milovala."
Vyndala jídlo na stůl, pak se obrátila a vzala mě do náručí.
"Milá Hinato, mezi tebou a tatínkem byl velmi zvláštní, blízký vztah, a já jsem přesvědčena, že ti chybí víc, víc než Nejimu nebo dvojčatům."
Vzlykla jsem jí na rameni.
"Už neplač, Hinato. Jak tvůj tatínek říkával - každá věc má svou příčinu a každý problém má řešení a já se snažím, moc se snažím udělat to, co je podle mě nejlepší."
My čtyři děti jsme se potácely mezi střepy a troskami svého žalu a ztráty. Trénovaly jsme, aby na nás byl otec hrdý. Snažily jsme se nalézt útěchu ve slunečním světlu, aniž bychom tušily, že naše životy se brzy drasticky změní, že pro nás slova "dvorek", "zahrada" a "slunce" budou synonymem nebe - a něčeho neméně vzdáleného.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Morgen Morgen | Web | 10. srpna 2010 v 11:46 | Reagovat

ahojky, přihlásila ses na můj blog do krvavé VGS a ta právě odstartovala, takže máš nejvyšší čas na to, aby si provedla můj první úkol (nic těžkého, ale raději si dej záležet) máš čas do 12.8. tak hurá do toho!! držím palce!!

2 Morgen Morgen | Web | 10. srpna 2010 v 13:03 | Reagovat

[1]: pošly do 15.8. (já si to spletla sorry)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama