Černý kožich I. - II.

5. září 2010 v 10:25 | Kat-chan |  Černý kožich
První díl "Černého kožichu"
:)
ČK


Vykulené oči, hlava ve strachu odvrácená do strany, jakoby se přicházejícímu útoku dalo vyhnout. Zápěstí pořezané od pevně utáhlých provazů a ukňučený, prosivý hlásek. Tak jsem musela vypadat. Připoutaná ke kůlu, pode mnou hromada naskládaného dříví a zepředu se blížila velká felinka - oproti mně obrovská, svalnatá žena s šelmími prackami a ocasem. V ruce ke mně natažené svírala velkou dýku ze sloní kosti a chystala se mě obětovat pro své bohy. Další felini, povětšinou muži, stáli za ní a zamračeným pohledem mě zkoumali.
Naposledy jsem ukňučeně zaprosila a přestala se namáhat - ať přijde to, co přijít má. Už se naprosto ničemu divit nebudu, říkala jsem si v duchu a hrdě vypnula prsa.
Felini najednou začali couvat a jejich vůdkyně, Cork, svěsila ruku s dýkou podél těla. Porozhlédla jsem se okolo sebe a přemýšlela, co je mohlo tak vyděsit. Nechtělo se mi věřit, že bych je zahnala vypětím hrudi a náhlou odvahou. Napjala jsem všechny smysly. V periférním pohledu se něco mihlo, natočila jsem za tím hlavu a čelist mi spadla o pár centimetrů níž.
Z lesa vystupoval muž, velmi podivný a zvláštní muž. Byl asi o dvě, tři hlavy vyšší než já (a to je co říct, ve své vesnici se mi mezi lidmi smáli za mou nadměrnou výšku) a… byl to poloviční vlk. Celé tělo měl pokryté kožichem, kromě vysvalené hrudi a horní části paží. Šel po dvou mohutných a naprosto nelidských nohách. Packy dolních končetin byly větší, než by se k takovýmto nohám hodily - zřejmě kvůli rovnováze, protože tento vlčí muž šel po dvou. Zaměřila jsem se na jeho obličej. Od čumáku se mu vznášel obláček páry tvořený z jeho horkého dechu, který vítr zavál na mou stranu. Hledala jsem vlčí uši, a když jsem je nenašla, řekla jsem si, že je jistě musí mít lidské a schované pod černými vlasy, které mu splývaly až na ramena. Švihnul po mě rychlým pohledem a já si až v té chvíli všimla těch divných očí. Měl nádherné lidské oči, nepřirozeně zasazené do vlčí hlavy.
Procházel okolo mě a já se bála i dýchat, abych na sebe neupozornila více, než bylo nutné. Pomalu jsem se nadechla nosem a stejně pomalu vydechla pusou.
Cork sebou najednou trhla a já jsem trhnutí jejího těla ihned následovala, protože mě vyděsila. Zadívala jsem se na ní. Dýku svírala pevněji než předtím a ruce se jí třásly.
Vlkodlak už stál metr přede mnou, tak tři metry daleko od Cork. Sálalo z něj příjemné teplo a taky lahodná pižmová vůně.
Vlkodlak sebou dvakrát škubnul, narovnal se a… stalo se něco, co bych nečekala. Musela jsem mrknout a nevidět tak tu rychlou přeměnu, protože najednou přede mnou místo polovičního muže a polovičního vlkodlaka stál jen vlk - obrovský vlk, který mě na všech čtyřech pořád o dvacet centimetrů převyšoval. Byl jako nějaký mohutný, chlupatý kůň, černý jako tma. Když natočil hlavu mým směrem, aby se rozhlédl do stran, zahlédla jsem ty krásné oči. Nádherné, velké oči plné nejen agresivity, která v něm každou minutou vzrůstala, ale také jisté jemnosti.
Cork zahalekala do davu za sebou pár slov v jejich jazyce. Nerozuměla jsem, co říkala, ale odtušila jsem význam ze změny chování. Felini se přikrčili, jako kdyby chtěli každou chvílí vyskočit. Dala jim povel k útoku.
"Uteč!" zakřičela jsem a cítila se jako nový ochránce zvířat. Velkých, mohutných, chlupatých vlků, kteří se mi asi snaží zachránit život. Vlk jen zavrčel s horním rtem ohrnutým přes tesáky.
Všichni felini vytasili meče v tu stejnou chvíli. Lesem se nesl skřípot mečů a okolo vlka prosvištělo pár rychlých, avšak nepříliš přesně mířených, šípů. Ta velká masa vlčího masa se rozetřásla a zavyla tak, že mi vstávaly všechny chlupy na těle. Vběhl mezi ten dav felinů. Sklonila jsem pohled k zemi a zavřela oči. Nebýt připoutaná, jistě se tu zhroutím jako hromádka neštěstí. Ten nádherný vlk padne v boji jen kvůli mé hlouposti, kvůli tomu, že já jsem se nechala polapit.
Slyšela jsem vrčení, trhání masa, cinkání mečů, svištění šípů, křik…
Hledala jsem odvahu zvednout hlavu a zkontrolovat vlka, ale nenašla jsem ji. Radši jsem prostě jen dál trnula u sloupu.
V duchu jsem se přemlouvala, že to není moje vina, že to dělal čistě ze svého úmyslu. Nenáviděla jsem pocit viny a jakkoliv to bylo sobecké, prostě jsem se ho snažila zbavit.
Byla jsem tak zahloubaná ve svých pocitech, že jsem nevnímala okolí. Nevnímala jsem dokonce ani to, že mi někdo rozvázal provazy a já mohla volně utéct. Probrala jsem se a otevřela oči teprve ve chvíli, kdy do mě někdo strčil. Byl to další vlk. Stejně velký jako ten, co teď zápolil s velikou skupinou felinů, ale nebyl černý. Jeho kožich byl čokoládově hnědý s pár světlejšími fleky. Na předních nohou měl dvě velké jizvy táhnoucí se od plecí až k packám.
Nedíval se na můj vtíravý pohled, který ho prozkoumával, díval se před sebe a hluboce vrčel. Mé oči střelily stejným směrem a přišlo něco, co by se dalo přirovnat facce. Můj zachránce začal s feliny prohrávat, i přes to, že mu na pomoc přišli jeho druhové.
Moje ruka bezmyšlenkovitě zašátrala po meči po mém pravém boku a po menší kudle na boku levém. S oběma noži pevně sevřené v pěstích jsem vystartovala k felinům. Uprostřed celého bojiště jsem se zastavila, těkala očima zleva doprava a přitom se soustředila.
"Zakrýt oči!" křikla jsem na vlky, ti ihned poslechli. Zpod mých nohou se na všechny strany rozletěl písek. Felini klopýtali, vráželi do sebe, máchali okolo sebe meči, protože nevěděli, která bije. Než se stačili vzpamatovat, byli už zahnaní do kouta, zranění, nebo dokonce úplně mrtví. A tak jsme vlci a já porazili feliny.
Oddychla jsem si a sesunula jsem se k zemi. Ten stres byl na mě moc.
Černý vlk - můj hrdina - se ke mně blížil, velmi pomalu a opatrně. Oči měl přivřené a vrčel.
"Děkuji," usmála jsem se na něj. Stále se ke mně přibližoval, a když byl ode mě jenom jeden krok, svou obří packou mě přišpendlil k zemi. Do obličeje mi vyfoukl dávku horkého vzduchu z plic. Roztáhl čelisti do něčeho, co vypadalo jako úsměv. Už jsem mu viděla v očích, jak si představuje mé mrtvé tělo, které pomalu roztrhává na čím dál menší kousky.
"Nech toho!" okřikl ho jeden z vlků. Tento měl kožich stříbrný a na slunci se mu třpytil jako by byl z tisíce naleštěných diamantů. "Nech ji… přece jen se neobrátila proti nám, ale naopak nám pomohla."
"Nenávidím lidi," odpověděl mu zavrčením černý a mžoural na mě. "Neměl jsi jí rozvazovat, Elidasi!"
Čokoládový Elidas se ihned bránil. "Když ona je tak malá a roztomilá…"
"To je jedno, měli bychom ji obětovat!"
"Můžu taky něco říct?" pískla jsem rozklepaně. Přece jen všude okolo mě stáli velcí vlci a jeden z těch největších mi vrčel do tváře něco o mojí smrti.
"Mluv, lidská," pokynul ten diamantový vzadu. Podle způsobu mluvy a chování bych soudila, že byl jejich vůdce.
Polkla jsem naprázdno a olízla si rty. "Inu… děkuji za záchranu… eee…" Čekala jsem, až vlk dodá své jméno.
"Akamaneth," doplnil místo něj Diamantík.
Přikývla jsem a pokračovala: "Děkuji za záchranu, Akamethe. Cork by mě jinak obětovala pro své bláznivé rituály."
"Jestli si myslíš, že jsem tě "zachraňoval", tak ses trochu přepočítala! Jen jsme šli za kořistí. Felini akorát škodí, takže pár mrtvých neuškodí." Proto to trhání masa - krmili se.
Diamantík kousnul Akamentha do ocasu, ten zavyl, sklopil uši k hlavě a zahanbeně couvl dozadu. Konečně jsem mohla znovu vstát ze země a nepřipadala jsem si jako dotěrný hmyz rozmázlý na botě obra.
"Alfa se musí poslouchat," upozornil Akamentha vůdce, obdařil ho rozhořčeným pohledem a kývl k Elidasovi.
"Nastupovat," zaštěkal Elidas jako neposlušné štěně, lehl si na zem a nabízel mi tak svůj hřbet. Vyděšeně jsem zacouvala, ale Diamantík mě popostrčil čumákem dopředu a tak jsem z donucení nasedla.

Pevně jsem v rukou svírala sladce hnědý kožich vlka, na kterém jsem seděla. Na to, jak byl mohutný a nebezpečný, běžel jako vítr. Lehce, tak lehce, že mi připadalo, jakoby se nedotýkal země, i když za ním v půdě zůstávaly hluboké stopy. Mohl by si dát závod s dravým gepardem a naprosto lehce by zvítězil, tak byl rychlý.
Na to, jak Elidas běžel rychle, jsme běželi dlouho, takže jsem usoudila, že jsme urazili pěknou dálku. Doběhli jsme až do vesničky ukryté v nejhlubší části lesa. Příbytky zde byli vyrobené čistě z přírodních materiálů. Kostry tee-pee poskládané ze dřeva, svázané líčím ze stromů, pokryté různě sešívanou kůží. Vše bylo šikovně rozestavěné tak, aby sám les zařídil, že přes koruny stromů neprojde jediná kapka deště. Uprostřed téhle vesničky hořel velký oheň, jaký se jen tak nevidí. Dřevo uprostřed ohně praskalo, jak ho rudo-oranžové jazyky olizovaly a dál tančily směrem k nebi v nádherné teplé žluté, která jakoby žádala, aby k nim někdo natáhl ruku a nechal se popálit. Pomalu a nejistě jsem k ohni přiblížila svou ruku.
"Ty si chceš ublížit, nebo co?" strhnul mi tu ruku zpátky nějaký muž. Nepoznala bych, o koho jde, kdybych si nezapamatovala ten hlas. Hlas neposlušného štěněte - Elidas. Čelist mi spadla o pár centimetrů níž.
"Kdo to je?" zahřměl neznámý mužský hlas. Otočila jsem se za ním a srdce mi strachem vynechalo jedno tempo. Ze zdobně pomalovaného stanu vycházel robustní muž s nepřístupným pohledem ve tváři. Ze zvláštně spletených vlasů mu čouhaly peříčka z ptáků a drobné kůstky.
Elidas mě šťouchl loktem do boku a poposunul mě tím o dva kroky. Lehce jsem se uklonila a zakoktala.
"M-Mé jméno je Leareth. Jsem člověk z vesnice Yarnis."
Sjel pohledem ke dvěma mečům na mých bocích. "Bojovník?" hádal. Zakroutila jsem hlavu a připadala si povýšeně, že to neuhádl.
"Stínový běžec," zavrkala jsem s úšklebkem. Muž zavrčel, zamumlal si něco, čemu jsem nerozuměla a otočil se zpátky ke stanu.
"Sám alfa to nakázal…" ozval se Elidas vedle mě a po tváři se mu rozeběhl uspokojivý úsměv. "On nařídil, abychom ji přivedli sem."
Muž se ani neotočil a hned zašel do stanu.
Elidas se zachechtal a protáhl se. "Šaman jeden šílenej!" Radši jsem to nekomentovala. Už teď jsem si připadala jako zvíře, které je obklopené lovci a jen čeká, kdy na něj skočí a sežerou ho. Bojácně jsem si založila ruce na prsou a otřásla se strachem, který jsem si svými myšlenkami vyvolala.
Z druhého konce tábora se k nám blížil ten velký, diamantový vlk - Alfa. Za ním se z lesa vynořovali i ostatní vlci, mezi nimi i ten ignorant Akamaneth. Ženy s dětmi zabíhaly do tee-pee, zavíraly se tam a já měla chuť běžet za nimi a vstup do tee-pee zašít.
Vlci se zastavili, všichni na mě hleděli a někteří z nich nakvašeně odfrkávali.
"Mohla by ses prosím otočit zády k vlkům?" požádal mě Elidas a skrz pevně stisknuté rty se mu probojovával smích, který potlačoval.
Zamračila jsem se. Představila jsem si, jak se otočím a oni na mě zaútočí. "Proč bych měla?"
"Víš," začal Elidas opatrně, "my když se přeměňujeme zpátky na člověka tak… neumíme vykouzlit obleče -…."
"Jestli nechceš vidět hromadu nahých mužských těl, tak se otoč!!" zaúpěl jeden z vlků. Začervenaly se mi líce a rychle jsem se otočila. Pro jistotu jsem si oči ještě zakryla rukama.
"Už mů-mů-můžeš," zalykal se Elidas smíchy. Mě to ovšem moc vtipné nepřišlo, spíš trapné. Velmi pomalu a opatrně jsem se otočila zpátky čelem k vlkům. Všichni muži vypadali stejně, byli skoro jako bratři. Všichni velcí, svalnatí, vlasy střižené stejným střihem, stejné pohyby, skoro stejné oblečení. Jen ten úplně vepředu byl jiný. Působil na mě, jako když najdu strom, který je tisíciletí starý. Byl tak majestátní, záda narovnaná, prsa, zvedající se s každým nádechem a výdechem, hrdě vypnutá. Oči mu svítili jako chytré lišce a měřil mě podobným pohledem jako já jeho. Už po druhé za tu dobu, co jsem přišla do téhle vesničky, mi po zádech přejel ledový pocit strachu.
"Leareth," oslovil mě. Podívala jsem se mu hluboce do očí a snažila se pochopit tón jeho hlasu. Neodpověděla jsem, sám dobře věděl, že jsem ho plně poslouchala. "Co v tamtěch končinách pohledával člověk z vesnice Yarnis?" Sklopila jsem pohled na špičky svých bot, povzdechla si a hledala v hlavě správné výrazy, jak to vysvětlit, aby mě ihned neodsoudil. Kousala jsem se do jazyku, těkala očima z kamínku na kamínek.
"Pojďme do mého tee-pee," navrhnul, když viděl, že nevím, jak mu to vysvětlit. "Sarah, udělej nám čaj!" Z jednoho tee-pee po levé straně, pod starým, tlustým stromem, vyšla mladá žena. V rukách přiložených na prsou svírala hnědý kožený váček.
"Jistě, Alfo," poklonila se mělce a odběhla do části vesničky, kam jsem nedohlédla. Přimhouřila jsem oči. Nějak se mi to přestávalo líbit.
Alfa mě dovedl ke snad největšímu tee-pee v téhle části vesničky. Odhrnul koženou látku a vytvořil tím vchod dovnitř.
"Dáma má přednost." Stála jsem přikovaná k půdě, rty stisknuté k sobě do rovné čáry a ruce založené na prsou. Zavrtěla jsem hlavou.
"To je dobrý, jděte první."
"Chápu tvůj strach," zaskřehotal jako opravdový stařec a vešel jako první. Šla jsem ihned za ním.
Ukázal na polštář z chlupatiny na zemi a pokynul: "Posaď se." Opatrně jsem poklekla na polštář. Byl velmi příjemný, měkký, i když se na první pohled nezdál. Alfa si sednul naproti mně do něčeho, co by se dalo přirovnat křeslu, ale tak úplně to křeslo nebylo. Bylo to jen několik polštářů sešitých dohromady tak, aby se na tom dalo sedět co nejpohodlněji.
"Takže, Leareth," začal, ale myšlenku nedokončil, protože do tee-pee vkročila Sarah a na dřevěném, pečlivě vyřezávaném tácku přinesla dva hrníčky s čajem. Položila tácek na stůl vedle Alfy, ještě jednou se uklonila a zamířila ven. Když procházela kolem mě, zatnula zuby a tiše, ale přesto dobře slyšitelně zavrčela.
"Sarah!" okřikl ji Alfa, udělal dlouhou pomlku a naplnil ji veškerou dramatizací. "Odejdi."
Černovláska pohodila hlavou a vyběhla ven.
"Omluv její chování, je to ještě štěně," povzdechl si Alfa a natáhl se pro šálek čaje. "Nemá ráda cizí lidi."
"Myslím, že to nebude tím, že jsem cizí.."
"A čím by to mělo být?" Alfa se zamračil a zase šálek odložil, aniž by se z něj napil. Pokrčila jsem rameny, povzdechla si a natáhla se pro svůj šálek. Čaj příjemně hřál do rukou, které jsem měla studené, i přesto, že mi bylo teplo.
"Jde jen o zvyk," mávl nad tím Alfa rukou a roztáhl suché rty do úsměvu. "A teď mi pověz, jak to všechno bylo, jak si se ocitla u Cork?"
Nadechla jsem se a začala vyprávět…

"Pocházím z vesnice Yarnis západně odtud, jistě jí znáte," chvíli jsem čekala na přikývnutí a pak jsem pokračovala. "Chodila jsem se učit ke zdejšímu vojínovi, Parnasovi, dovednosti boje. Po několika letech mě přiřadil k dalším takovým, jako jsem já. Každý z nás se ale specializoval na něco jiného. Někomu šla dobře magie, někomu šel dobře tvrdý boj s těžkou zbrojí, meči, štíty, ale jen málo lidí bylo jako já. Byla jsem takzvaný "stínový běžec". Mé útoky byly záludné a nevypočitatelné, rychle jsem uhýbala. Naučila jsem se v boji zachovávat klid, skoro vždy jsem si věděla rady. Nebyla jsem ale nijak zvláštní. Byla jsem průměrnou žačkou, procházející tak akorát a dostudovala jsem s dopisem, ve kterém je psáno, že jsem způsobilá jít do armády a bránit oblast Yesode . Nikdy nezapomenu na obličej, který Parnas udělal, když mi tento dopis předával. Nikdy mě neměl rád. Byla jsem totiž lepší než jeho dcera, která byla ještě větší nemehlo než já a učení jí nešlo. Jak v teorii, tak v praktických cvičeních by měla správně propadat, ale tatínek jí z toho vždy vykouzlil ty nejlepší výsledky a to se mi nelíbilo." Odmlčela jsem se a zatnula pěsti. Alfa si toho všimnul, ale přešel to bez komentářů. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla. "Abyste věděl, Alfo, u nás ve vesnici je takový spolek, říkají si "Zahaleni" a skládá se pouze ze stínových běžců. Každý dobrý stínový běžec se k nim přidá, pokud tedy složí jejich zkoušku. Jelikož a protože milá Corine měla protekci naprosto všude, k Zahaleným se dostala. Stejně jí nevěřím, že složila jejich, tak těžkou, zkoušku. A teď se pomalu dostáváme k jádru věci…"
Udělala jsem další odmlku a dvakrát si lokla čaje. Tekutina mi osvěžila suchý krk, takže jsem mohla mluvit dál bez nutného chraptění. "Jednoho dne jsem se šla zeptat, jestli bych se mohla přidat k Zahaleným, pokud bych tedy prošla jejich zkouškou. Ale oni mě odmítli. Řekli mi "ne" a ani neudali důvod, i když jsem ho dost dobře věděla - Corine mě nemá ráda a nechce mě tam. Věděla jsem, že jsem ztracená, protože ve vesnici není nikdo, kdo by se zastal mě a postavil se pro Corine a hrozivě vyhlížejícímu Parnasovi. Jediný, komu jsem to mohla říct, byl Maiel. Maiel byl jedním členem rady, která se stará o oblast Yesode. Nebyl z nich nejdůležitější, ani nejchytřejší, nejmocnější, ale byl také tak vážený, jako všichni ostatní. On věděl, jaká jsem a vždy říkal, že mi chce dát šanci prorazit, že s tvrdým tréninkem by ze mě mohlo něco být, ale sám na mě skoro nikdy neměl čas.
Když jsem se jednou procházela po bezpečných částí Yesode, našel mě jeden z členů Zahalených a donesl mi zprávu, ať se k nim po setmění dostavím. Udělala jsem tak.
Přišla jsem, zaklepala na dveře a otevřel mi mladík, kterého jsem od vidění znala. "Pojď dál," řekl mi s úšklebkem, a když jsem vešla, zabouchl za mnou dveře. Nikdy jsem v sídle Zahalených nebyla - na to, že byli tajná organizace, jejich sídlo bylo nepřehlédnutelné. Čekala bych něco více tajemného a temného, ale zatím to vypadalo jako normální dům nějakého boháče. Chlapec mě vedl chodbou někam k zadním místnostem prvního patra, až se u jedněch zastavil a otevřel je. Vešla jsem a objevila se v místnosti plné lidí v mém věku, i starších, kteří se ihned narovnali a přestali si šeptat, když jsem vešla. Z řady, kterou tvořili, vyšla Corine a držela se za ruku s pánem řádu Zahalených. Do té doby, než se políbili, jsem si myslela, že ji jen vzal pod svá křídla.
"Můžeš se přidat k Zahaleným, pokud splníš těžký úkol," řekl po dlouhém představování a začal s popisováním úkolu. Měla jsem se vloupat k jednomu pocestnému obchodníkovi, který zrovna dorazil do vesnice a odcizit mu jakýsi prsten. "Není drahý, je prakticky bezcenný," krčil Pán rameny. "Jde o to, že tě při tom nesmí chytit."
A tak jsem ihned šla a bez jakéhokoliv hluku jsem se vloupala k obchodníkovi, ukradla prsten a šla domů, abych se vyspala a ráno ho mohla jít odevzdat k Zahaleným. Jenomže ráno mi vyrazili dveře dva válečníci a začali mi s obchodníkem v zádech procházet byt. Byla jsem obviněna z krádeže nejdražšího prstenu v Yesode.
Opět jen Maiel věděl, že jsem to já nebyla, ale sám proti ostatním čtyřem členům rady nic nezmohl. Všechno to na mě ušili Zahalení, já to moc dobře věděla, jenže jsem nemohla nic udělat. Byla jsem vykázána z Yesode na doživotí, už nikdy se tam nesmím objevit… Maiel se mi omlouval, že s tím nic nešlo udělat, ale jako důkaz vstřícnosti mi dal svého koně, dost zbraní a skvělé oblečení stínových běžců.
A tak jsem se dostala ke Cork… Jela jsem na Josephine - na mém koni - přes oblast, kde jsou felini, ale neuvědomila jsem si to. Měla jsem už dlouho pocit, že mě sledují, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a prohlásila to za výplod mé mysli. Jedna felinka na mě skočila ze stromu, zchodila mě z koně a svázala. Josephine byla tak vyděšená, že se vzepřela a utekla hluboko do lesů."

Skončila jsem s vyprávěním a znovu hrdlem prohnala poslední dva doušky teď už studeného čaje. Alfa se na mě díval přívětivě, s porozuměním.
"To je mi líto," šeptl a podíval se na můj čaj. "Máš dopito?"
Přikývla jsem.
"Podej mi ten šálek." Natáhla jsem se k němu a podala mu šálek. Nechtěně jsem se ho dotkla a cítila, jak je teplý. Takhle teplý byl i Elidas.
Zadíval se do šálku a s mručením přikyvoval. Obrátil pohled na mě, poté zpátky do šálku a znovu na mě.
"Můžeš zůstat tady. Budeš pro nás jednou z nás, jen, vždyť víš, nebudeš se umět proměňovat. Budeš moct s námi chodit na výpravy za zvěří a naučíme tě všemu, co budeš k přežití mezi námi muset vědět…" vychrlil ze sebe a já z toho dostala tik do pravého oka.
"Prosím?" zeptala jsem se. Nevím, jestli protože jsem mu půlku nerozuměla, nebo protože jsem rozuměla, ale nechápala.
Naklonil ze svého místa blíž ke mně a tiše, napjatě se zeptal: "Chceš se stát jednou z nás a bydlet tu s námi?"
Nevěděla jsem, jak odpovědět. Zmateně jsem otevírala a zase zavírala pusu, těkala z jedné strany tee-pee na druhou a chtělo se mi brečet.
"Dobře, na zkoušku tu zůstaneš týden, a když se ti nebude líbit, tak odejdeš, co tomu říkáš?" navrhnul. Nedalo se jinak, než souhlasit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama