< Sourozenecké pouto > < 1 >

22. září 2010 v 21:34 | Kat-chan

Sourozenecké pouto :)
bond x)




Momori seděla na židli v kuchyni, před sebou měla rozevřenou knihu a vedle knihy položené pocky, ze kterých si brala tyčinky a ocucávala je do té doby, než se jí v puse rozpustila lahodná čokoládová příchuť. Pravidelně, jako by byla naprogramovaná, od knihy vzhlédla, poupravila si brýle na nose a zase se zahleděla zpátky. Naoto seděl vedle ní, vyjídal lžičkou nutellu rovnou ze sklenice a povídal si s Natsuki sedící naproti němu. Vedle Natsuki, která okousávala toasty, seděl její bratr Nobu a fascinovaně hleděl na zmrzlinu, do které kreslil všechny různé tvary. 
"Je zajímavé, jak se ta čokoládová zmrzlina míchá s tou jahodovou. Zvláštní barva…" konstatoval spíše pro sebe, ale Momo se na něj zahleděla a rozesmála se. Nobu byl vždy hravý, stydlivý a byl jako malé dítě. Byl prostě úplný opak své sestry. Jeho sestra, Natsuki, byla vážná, hodně krát dokázala být nepříjemná, přímočará, ale také byla velmi citlivá. Byli prostě jako dvě různé strany kostky.
Stejně tak to bylo i u Momo a Naota. I oni byli rozdílní. Momori byla starostlivá, pořád něco řešila, ráda se smála a roznášela mateřskou lásku, Naoto byl naopak arogantní, o nic se nestaral, ale svou sestru měl nadevše rád.
V téhle domácnosti ale panovalo tolik tajemství, že stěny pod tím náporem praskaly.
V tu chvíli najednou Momori zazvonil telefon, natáhla se pro něj a zadívala se na číslo na obrazovce. Těkla očima z telefonu na Nobua a zase zpátky a otevřela ho.
"Ano?" usmála se. Chvíli poslouchala, co jí druhá strana říkala a poté přikývla. "Budu tam za chvíli… Jen se převléknu." Zavěsila a zvedla se od stolu - pohledy všech na ní visely.
"Musím do práce," vysvětlila krátce a šla do pokoje. Nobu se rychle zvednul z postele a šel za ní jako ocásek. Před jejím pokojem chvíli počkal a poté vešel. Vešel právě ve chvíli, kdy Momori zacházela za paravan, aby se převlékla. Nobu si sedl na postel a v ruce svíral kelímek se zmrzlinou, do které pořád koukal.
"Proč musíš do práce?" zeptal se suše. Momori se na chvíli zastavila, přemýšlela co říct a zase pokračovala ve svlékání se z domácího pohodlného oblečení.
"Musím do kanceláře." Momori lhala. Lhala svým přátelům a bratrovi každý den, že pracuje v kanceláři, a že když jí šéf zavolá, ihned musí nastoupit a udělat třeba faktury, či výpočty nějakých nákupů. Lže, že musí po nocích sedět se svými kolegy nad tunami papírů a razítkovat a číst. Ve skutečnosti chodila za zákazníky jako prodejná šlapka. 
"A vážně tam musíš? Nechci být tady sám s Naotem a Natsuki… Víš, jak se k sobě v poslední době mají…" Momori si natáhla podvazky, korzet a přehodila přes sebe kabát, aby tohle všechno skryla.
"Musím," řekla, když vyšla zpoza paravanu a pořádně utáhla pásek kabátu. Pár rychlými kroky přešla do koupelny a kartáčem si rozčesala vlasy. 
Nobu se objevil za Momori jako duch a vyděsil ji tak, až nadskočila. Otočila se k němu a opřela se zády o umyvadlo. I když byla starší než on, byla mnohem menší. Převyšoval ji minimálně o deset centimetrů. Připadala si, jako kdyby byl vyšší tak o metr.
"Tak se měj," políbil ji Nobu na tvář, vzal si ze stolečku u ní v pokoji zmrzlinu a šel zpět do kuchyně. Po cestě ještě zavolal: "A nepřepracuj se!"
Momori si vzala ještě kabelku, ve které měla vše potřebné a potom vyrazila do "práce".

Natsuki, Naoto a Nobu se normálně dál bavili v kuchyni. Do té doby, než u dveří někdo zazvonil. Jako první se zvedl Nobu. Naoto jen zakroutil hlavou a bylo vidět, že lenost mu nedovolí tam jít.
"Kdo jste?" zeptal se Nobu štěkavě.
"Já jsem Henshi." Natsuki po tomhle jméně vystartovala ze židle a běžel ke dveřím také.
"Henshi? Co se děje? Stalo se něco v divadle?" ptala se s vykulenýma očima a zamračeným obočím.
Henshi pokrčil rameny. "Ne, jen máme zkoušku a tys nedorazila, tak jsem pro tebe-…"
"Musím jít!" zakřičela Natsuki do bytu, chopila se bundy z věšáku a rychle vyběhla ven. Nobu se za ní jen díval a zamával jí. Pak zavřel dveře a vrátil se ke své stále nedojedené zmrzlině.
Když už tam byli Nobu s Naotem sami, panovalo mezi nimi ticho.
"Ty… jedeš po mé sestře?" zeptal se Nobu a zkousl si spodní ret. Naoto ho vždycky nějak zvláštně znepokojoval. Nobu se jeho očí upřených na jeho sestru, nebo dokonce na něj, bál.
"Ne," odpověděl mu Naoto chladně a příkře.
Nobu zalapal po dechu. "Tak proč?!" Naoto se pomalu zvednul ze židle, pomalými a rozmýšlivými kroky přišel k Nobuovi a šeptl mu do ouška.
"Protože se chci dostat blíž k tobě… a ona je perfektní hračka… nechá se lehce zmást." Nobu se odsunul tak rychle, že Naota židlí praštil.
"Nechápu, jak tak skvělá holka může mít za bratra tebe!" vykřikl Nobu a kelímek i se zbytkem zmrzliny vyhodil do koše. "A nech moji sestru na pokoji!"
Tímto Nobu hovor ukončil, rychle odešel k sobě do pokoje a tam se zavřel.
Naoto se v posledních dnech choval divně. Stále se na Nobua díval pohledem, který u něj viděl vždy, když spolu Momori a Naoto něco hráli. Ten pohled, že chtěl za každou cenu vyhrát a odnést si první cenu - a vždy se mu to povedlo. A nejen u her. I když chtěl moc nějakou věc. A právě tímhle pohledem se díval na Nobua.
Naoto byl velmi ctižádostivý a strašně perverzní. Otáčel se jak za sukněmi, tak za kalhoty. Bylo mu jedno, jaká je jeho oběť pohlaví. Hlavně, že si jí mohl přivlastnit.
Nobu jedno věděl jistě - měl by se od něj držet dál. Pro jistotu se zvednul, došel zamknout dveře a znovu si sedl k posteli, kolena si přisunul k tělu, objal si je pažemi a položil si na ně bradu.
Chvíli tak seděl a přemýšlel a ani mu nedošlo, že Naoto už stojí u něj v pokoji. Někdy se nevyplatí mít přízemní baráček s nízkým oknem do zahrady…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kee-chan Kee-chan | Web | 22. září 2010 v 22:32 | Reagovat

Luxusní~
_Naoto bude můj favorit ^^ A ty víš, že od tebe čekám další díl *_*
_Ještě v tom mám trochu zmatek (pomalý ospalý mozeček), ale je to velmi zajímavé a poutavě napsané ^^
_Takže... zítra 2.část! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama