Černý kožich III.

8. října 2010 v 21:20 | Kat-chan |  Černý kožich
ČK

Juchuchů, další díl :)

Alfa rozhodnul, že dá o mé přítomnosti všem vědět. Ihned. A tak jsem teď stála uprostřed tábora vedle hořícího ohniště, dívala se na špičky svých bot z kozí kůže a cítila na sobě pohledy všech přítomných - nebyly zrovna povzbuzující.
"Asi se divíte, co tahle lidská dívka dělá v našem táboře a jak to, že už se neotáčí nad ohněm v polo-opečeném stavu," začal Alfa řeč a vyvolal tím ve mně žaludeční nevolnost. Ještě jedna podobná poznámka a za trest ho pozvracím.
"Je to tak, že bude náš spojenec." Davem se přehnal naštvaný šepot a vrčení. Nevolnost u žaludku vystřídal vztek - nechtějí mě tu. Sevřela jsem k sobě víčka.
"Ode dneška za týden řekne poslední slovo, zda tu zůstat chce, či ne. Mezitím ji jeden z vás dostane na starost a ukáže jí, jak to chodí." Dav zaprskal a podle dusotu jsem poznala, že několik z nich uskočilo dozadu. Nejspíš, aby se skryli a nebyli vybráni jako mí učitelé.
"Dobře, kdo se dobrovolně přihlásí?" zeptal se Alfa s nadějí a výzvou v hlase. Pár vteřin bylo ticho. Otevřela jsem oči dokořán, zvedla hlavu a zakřičela z plných plic do davu: "Prosím, neodsuzujte mě! Byla jsem vyhnána z mé rodné vesnice, kvůli nenávisti. Nevyhánějte mě také…" Zhluboka jsem dýchala. V těle se mi hromadil adrenalin a rozpumpovával mé srdce do šíleně rychlého tempa. S jejich sluchem, v tak neproniknutelném tichu to jistě muselo být jako bití poplašného zvonu.
"Prosím, nechte mě tu," šeptla jsem, padla zhrouceně na kolena a s prosivým hláskem znovu zopakovala: "Prosím, nechte mě tu." Vlasy se mi lepily na krk, po kterém stékaly potůčky studeného potu, v uších mi bzučelo a do tváří se mi nalila krev.
"Já se jí ujmu!" vystoupil z řady Elidas. Zvedla jsem k němu pohled a sevřela ruce do pěstí. Děkuji, naznačila jsem ústy.
"Vždycky jsem věděl, že jsi kretén, ale že až takový…" zakroutil nevěřícně jeden z mužů v přední řadě. Byl to ten, který mě zachránil a následně mě chtěl sežrat. Akamaneth.
"Potrefená husa vždycky zahejká…" usmála jsem se pro sebe a postupně se sbírala ze země, abych už nepůsobila tak zlomeně. Hlas mi přeskakoval a někdy se v něm naskytl nechtěný vzlyk, i když jsem nebrečela.
"Akamaneth..." odfrkla jsem si. "Boss co?"
Samolibě se na mě usmál a přimhouřil oči. "Jsem Beta téhle smečky." Takže jeho slovo je druhé nejdůležitější v téhle smečce - to je jedna skvělá zpráva za druhou.
Dělala jsem, že mě to naprosto neohromilo, i když uvnitř mě to trochu vyvedlo z míry.
Ohlédla jsem se po Alfovi a potom střelila pohledem zpátky k Akamanethovi. "Pro mě jsi spíš…zeta."
Akamaneth zavrčel a vztekle se nahrbil.
"To by stačilo!" zahřměl Alfa. "Elidasi, jsem velmi rád, že jsi ochotný Leareth pomoci, ale zvolím Akamanetha." Celá si znovu začala něco šeptat, pár z nich se jich chechtalo.
Akamaneth se snažil odporovat, ale proti Alfově slovu nezmohl nic - i když byl Beta.
"Bude to dobrá příležitost naučit se spolu vycházet. Teď rozchod! Akamanethe! Spoléhám na tebe. Už dnes začnete s výukou!" Alfa vysvětlil Akamanethovi, co se mnou má dělat a já se divila, co všechno za odborné názvy se dá vymyslet k normálním, běžným věcem.
"Hodně štěstí," popřál mi potichu Alfa při odchodu a mě až teď dostihla úzkost. Podívala jsem se na Akamanetha a následně složila ruce na hruď.
"S čím začneme?" zeptala jsem se s naprostým nezájmem. Stejně mě bude chtít pouze utýrat k smrti.
Sledovala jsem jeho reakce, jak chvíli přemýšlel a pak se - spíš pro sebe - usmál.
"Pojď za mnou," řekl tak tajemně, až mi naskočila husí kůže. Co asi zamýšlí? Vyrazil po cestě někam do hlouby lesa. I když šel první, byla jsem natolik nedůvěřivá, že jsem ruce stále držela ve výšce meče a nože, které se mi při chůzi houpaly na bocích. Stromů okolo nás neustále přibývalo, až se najednou cesta pod našima nohama ztratila v křoviskách.
Akamaneth přede mnou se prodíral větvemi, křovím, mechem, vším možným a nevadilo mu, že ostré trní mu trhá pokožku a tvoří mu na ní rány. Já radši vyndala nůž, protočila ho v ruce a vše, co by mi mohlo jakkoliv ublížil, jsem odřezávala.
Takového houští zmizelo a otevřelo se před námi prostranství, kde bylo stromů poměrně méně, ale za to byli dvakrát tlustější. Mohla bych se rozkročit a roztáhnout ruce a stejně bych za nimi nebyla vidět.
"Jsme tady," oznámil mi a usmál se. Pořádně jsem se rozhlédla, otočila se kolem dokola a zbystřila jsem v dálce nějaký pohyb.
"Tam se moc nepřibližuj. Tam žijí Enti. Máme s nimi sice dohodnutý mír, ale ty nejsi jedna z nás a Alfa by mě zabil, kdybych… teda kdyby ti oni něco provedli," vysvětlil Akamaneth tichým hlasem. Poznala jsem, že tihle… vlčí proměňovači mají velice vřelý vztah s přírodou. Vlastně jsem ještě nepotkala nic, co by na sobě nosili, nebo co by používali a to by nebylo z přírodních materiálů. I když… kov je také přírodní materiál.
"Vylez na horu… to je první část našeho tréninku." Než jsem se nadála, proměnil se Akamaneth na vlka, vyskočil na strom a šplhal do jeho koruny pomocí svých dlouhých drápů, které zatínal hluboko do stromové kůry. Po chvíli už se nakláněl z koruny dolů a vyplazoval na mě jazyk. Měla jsem chuť tam teď hned vylézt a ten jazyk mu uříznout.
Vytáhla jsem z kapsičky u luku druhý nůž a pokusila se použít stejnou techniku jako Akamaneth. S lezením na stromy jsem problémy neměla, ale to by tam musely být větve, kterých je možno se zachytit. Jenže na tomhle stromě byly nejbližší větve nahuštěné v koruně tak deset metrů nad mou hlavou. Zabodla jsem jeden nůž do hladké kůry a o pár centimetrů výš jsem zabodla ten druhý. A tak jsem pomaloučku polehoučku pokračovala, dokud jsem nevyšplhala až k Akamanethovi. Vlastně to on mě popoháněl, ale ani o tom neví. Protože ztrapnit se před ním, to bych musela umřít…
Vyhoupla jsem se na větev vedle něj a otevřela jsem pusu, abych něco řekla. Prackou mi ji opatrně zavřel, zavrčel: "Pšššt," a poukázal hlavou, abych šplhala výš do koruny.
Teď už šplhání bylo lehké. Na každém centimetru plochy byla nějaká větev, o kterou se dalo opřít a vyhoupnout se.
Dolezla jsem až na samý vrcholek a když jsem na sousedním a bezpochyby největším a nejmohutnějším stromě tady uviděla Hypogrify, málem jsem z toho stromu spadla. Akamaneth jako myška seděl vedle mě.
"Krása co?" naklonil ke mně svůj čumák a vydechl mi do ucha doušek horkého vzduchu. Oklepala jsem ze sebe husí kůži a otočila se na něj. Přikývla jsem.
"Teď ale pojď dolů, všimli by si, že je pozorujeme a to bychom se museli hodně omlouvat."
Znovu jsem přikývla. "Chápu." Akamaneth si u mě začal budovat jakousi autoritu. Měla jsem chuť - oh bože, sama tomu nevěřím - ho poslouchat.
Několika skoky jsem se přemístila na tu nejnižší větev. Začala jsem se soustředěním, zavřela oči a nashromáždila dostatek many, abych mohla udělat padák.
Padák byl proslulý trik běžců stínu. Nashromáždili manu a vytvořili si s ní neviditelný padák, který jim pomohl lehčeji přistát, pokud chtěli skákat z větší výšky.
Odpérovala jsem se od větve a stejně ladně jako lesní žínka jsem přistála na měkké hlinité půdě. Ještě jsem si z vlasů barvy uhlu vyndala listí a oprášila si oblečení a už jsem pohledem hledala Akamanetha.
Přistál těsně vedle mě s velkou tupou ránou, která otřásla celým lesem.
Enti se natočili směrem k nám a jeden přišel blíž, mám pocit, že asi překročil hranice území, protože se tvářil bojovně a mračil se.
Enti byli totiž velmi moudří. Objevili se jen malou chvíli po tom, co elfové a byli stvořeni k hlídání lesa. Jsou to stromoví lidé - připomínají totiž strom. Místo normální hladké lidské pokožky mají kůru podobnou dubu, nebo buku, porostlou opravdu velmi jemným mechem. Mají ruce, nohy, ovšem jako lidé. Ale dokážou býti až pět metrů vysocí a to mi nahání hrůzu. Jedna taková rána od nich a myslím, že bych na delší chvíli ulehla do říše spánků.
Akamaneth už nestál na místě a blesku rychle k němu přiběhl. Úkorně se poklonil a něco mu říkal. Ent odvrátil pohled od něj a zamžoural očima na mě. Díval se na mě úctihodnou chvíli, poté se znovu podíval na Akamanetha, mávl rukou a velmi pomalu přikývl. Poté se otočil a jakoby nic se vrátil zpět ke svým druhům.
Významně jsem si oddychla.
"Dobře, tohle máme vyřízeno…
Enti jsou velice záhadná stvoře-"
"Já vím," utnula jsem ho ostře. Nelíbilo se mi, jakým způsobem ze mě dělal debila, i když možná nechtíc. "Já o každé rase něco málo vím. Vím i něco o Entech. Zajímali mě, kdysi dávno. Ale teď jsem poznala, že se jich bojím. Nechtěla bych se s nimi setkat tváří v tvář."
"Jo, docela nahánějí hrůzu tou svojí výškou, že?" zachechtal se vlk. "Ale teď… musíme pokračovat v našem tréninku." S tím jsem souhlasila napříč počátečnímu mrmlání.
"Takže… Jakožto stínový běžec umíš s lukem, že?" Začal mě vytáčet tím, jak o nás a vlastně o všem okolo až moc věděl.
"Jo," zavrčela jsem skrz zatnuté zuby a zaťala jsem pěsti.
"No dobře… já budu běhat a schovávat se tady za těmito stromy," řekl a drápy něco do stromu vyryl. "Tohle bude počáteční strom. Zde budeš stát ty a budeš mě zaměřovat. Prostě a jednoduše - já budu běhat a ty po mě budeš střílet šípy. Ale pozor - jsem rychlej a umisme dobře schovat…" Svraštila jsem obočí a potom se pousmála.
"Chápu," řekla jsem a připravila si ruku na luk.
"Tři, dva, jedna, teď!" odpočítal Akamaneth a najednou zmizel. Jakoby se vypařil.
Sundala jsem si luk ze zad a připravila si k němu šíp. Natáhla jsem tětivu, přivřela jedno oko a bez dechu čekala, až uslyším nějaký zvuk. Třeba když šlápne na nějakou suchou větev, nebo když vyskočí z houští, či když se otře o kůru stromu.
Dlouhou dobu jsem neslyšela nic. Ani zvuk jeho srdce, či dýchání. Až nakonec - nechtíc šlápl na suchou větývku a zasyčel.
Rychle jsem se zády odlepila od kmenu, ke kterému jsem do teď byla pevně natisknutá a špičkou šípu jsem zaměřovala nějaký pohyb, po kterém bych mohla vystřelit.
Vystřelila jsem jakmile se Akamaneth mihnul mezi stromy. Bohužel jsem ho nezasáhla. Několikrát jsem takhle vystřelila a nakonec přešel na druhou stranu této část lesa. Dala jsem do šípu část svojí many a dodala jsem mu rychlost a sílu. Nějak mě ani nezajímalo, jestli mu může ublížit. Tenhle šíp ho minul jen tak tak.
Zamířila jsem znovu a vypálila, ale tentokrát ještě silněji. Přestřelila jsem Akamanetha a šíp se zastavil v hýždi jedno z Entů.
Akamaneth zaklel, přiběhl ke mně a vzal mě za mou vestu z kozí kůže do zubů.
"Teď se přej, aby nás nedohnali," zamumlal skrz zuby a hodil si mě za krk. Pohotově jsem se chytila jeho kožichu a pohlédla za sebe. Byli nám v patách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Itemi Itemi | Web | 8. října 2010 v 21:43 | Reagovat

Je to zajímavé i když musím říct že mě tento díl moc nenadchnul, protože se tam v podstatě nic zásadního nestalo, ale byl to potřebný kousek skládačky a já už se těším na další dí doufám že bude brzo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama