Pocit zmaru.

11. října 2010 v 10:28 | Kat-chan |  Básně

Poslední paprsky sledují mě zdály,
zvláštně poskakují, jakoby si hrály.
Dívám se na ně a proklínám čas,
co ve mě postavil tu děsivou hráz.

Pocity v nitru se míchají v jeden,
proč stále mi všichni mažou rty medem?
To vážně si myslí, že lež nepoznám?
Je ostrá jak čepel, co v hrudníku mám...

Chci utíkat pryč, zapomenout lásku,
jež každičké přátelství dává v zmar, v sázku.
Chci chvíli žít v samotě, neznajíc nic,
snad pak bych svým přátelům moh vyjít vstříc.

Milovat znamená spoutat svou duši,
a všichni, kdož podlehnou, bezmocnost tuší.
Být čilý a volný, to každý chce snad
však častokrát milovat nutí nás lhát.

Láska je zvláštní, zlá je i krásná,
temná a šeredná, matná i jasná.
Kdož uzří jí v kolébce a touží jí mít,
toť blázen, co v slepotě nevždy chce žít.

Je pro upíra krví, pro archanděla spásou,
pro draka je princeznou, pro náruživce krásou.
Však v závěru je to jen smrtící jed,
smát se a dýchat už nebudeš smět...

Od Jiřího Černého, mého věrného přítele



Cítíte se někdy tak, že byste najradši na všechno zapomněli? Vyměnili si život s někým, kdo proplouvá životem jako na přeříčku? Já ano a je to dost sobecké.

Nemám proč vyměňovat život. Možná to bude znít nafoukaně, ale já mám všem, po čem jiní touží. Já jsem bohatá, já dostanu skoro vše co dostanu (pokud to teda neni maximálně absurdní), já chodím dobře oblékaná, mám co pít, mám co jíst, mám si s čím hrát, mám mobil, mp4, notebook, tiskárnu, foťák a plno dalších těhle "potřebných" věcí.
Jenže jak to bývá u těhle bohatých fracků jsem rozmazlená, ale to není ten hlavní problém.
Hlavní problém je, že mi chybí láska.
Nevidím lidi okolo sebe, vidím jen sebe a tím od sebe odrazuji ty, kteří mě někdy měli rádi. A nesnažte se mě přesvědčit po opaku. Sami si šáhněte do nitra a přiznejte si, že jsou určité chvíle, za které byste mě uškrtili.

Nenávidím se za to, co dělám. Ani nevíte, jak moc. Nenávidím se za mou ukecanost, za to, jak jsem otravná a jak se snažím se nenápadně chlubit. Jenže já tomu nedokážu odporovat...
Takhle to řeknu - jsem po tátovi. Tahle věta mi tak strašně trhá srdce.. Já po něm nechci být.
Já svého tátu nenávidím...

Není to jen takové to krátkodobé: "Něco mi nedovolil, budu na něj křičet, že mi zlomil srdce a že ho nenávidím a potom se udobříme..." Ne...
Můj táta mi nikdy nepogratuloval za jedničku, za diplom, za pohár, za dobře odvedenou práci, za dobročinnost, za snažení. Ne...
Můj táta se nikdy nesmál mým vtipům, můj táta nikdy nevnímal mé přání, pokud tedy nestála žádné peníze. Ano, řeknu mu: "Tati, já bych chtěla k patnáctým narozeninám motorku." Na to slyší, řekne, že o tom bude přemýšlet a nakonec svolí. Ale když se ho zeptám, jestli bych nemohla být někde déle, jít ven, nebo se jít prostě někam bavit... Neslyší mě - nemůžu. Nikdy mě nevyslechne, nikdy nepochopí, jaký jsem člověk. Ne...
Pro tátu budu vždycky jenom nějaká malá nepořádná kráva, která zapomíná tak často, že by měla ginko bylobu žvýkat celý den jak žvýkačku.
A já jsem po něm. Aspoň z větší části...

A to se mi nelíbí! Nejradši bych se uškrtila vždy, když na sobě poznám, že se chovám stejně jako on. Když stojím stejně ve dveřích a po někom se hněvivě dívám. Když na sebe chci svést pozornost... Jenže... V mém jádru - co je v mém jádru?

Necítím se na to, že bych opravdu potřebovala pozornost.. Stačí mi někdo, o koho se lze opřít. Někoho, kdo mi tu bude nápomocen, kdo mě vytáhne z jámy věčného utrpení.
Jak si ale takového člověka najít, když mě stále něco trápí...

Dobře, takové lidi znám - jenže jsou tak daleko a já potřebuju obejmout. Potřebuji si vynahradit všechno to, co mi táta už od mala nedává a jen mámy mi to nestačí.
Chci tu lásku, která mi byla odřeknuta jeho krutostí a chladnokravností...

Ach, a co mě trápí ještě víc? Že jsou tu děti, kteří potřebují pomoc ještě víc než já. Kteří nemají rodinu vůbec, nemají peníze, jsou zavřené někde v dětském"útulku" a jen čekají a hledí z oken. Čekají a čekají na někoho, kdo je vysvobodí z vězení, za které si oni nikdy nemohli.

Tak, sakra, proč brečím jak malá holka jen když na mě křičí, když dostanu všechno, co chci. Sakra proč?

Protože jsem malý rozmazlený fracek, co nikdy nepozná jaké to je, být pochválen od táty...

Ale já se snažím dál. Jemu je hudba životem a tak mu chci ukázat, že mě také! Učím se na klavír, kytaru, basu, bubny, flétnu, foukací harmoniku jen, abych mu mohla ukázat, že dokážu být stejně dobrá jako on...
Ale on mi nikdy nedá lásku, aspoň ne do teď...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 elfanaj elfanaj | Web | 22. března 2011 v 14:29 | Reagovat

mám něco podobnýho když o tom přemíšlím máš příběh jako Oz Bezarius (pandora hearts).Ale malý děti s děcáku jsou na tom líp.Nezažili utrpení ali strátu (no sice rodiče).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama