Zasraný vězení

13. října 2010 v 18:40 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
vězení

Sedět v rohu posraný cely, se zbičovanejma zádama, který vám nesnesitelně hoří, vás donutí přemejšlet vo životě. Donutí vás to zamyslet se, proč zrovna vy ste se tady vocitl. Proč musíte sedět na provizorní posteli, která je asi vyrobená z nějakýho dřeva, který je prožraný skrz na skrz všema různýma potvorama a za chvíli se s váma zhroutí. Proč nemůžete nasávat čerstvej vzduch. A proč jediný sluneční světlo, na kterým byste se možná rádi vyhřáli, sem dopadá jen malym vokýnkem, kam byste sotva mohli strčit hlavu, jenom kdyby nebylo zamřížovaný.
Jen tak sedíte, přemýšlíte, a pokaždý, když kolem projde stráž, která se nese jako nabubřelej páv a pofluše vás, se donutíte přiznat se, že ste na dně a že ste považovaný za odpad.
Máte pocit, jako když se ty kamenný zdi místnosti dva krát tři metry neustále přibližujou a strop se pod náporem nějaký božský síly hroutí. Připadáte si utlačovaný a myslíte jenom na to, že by možná bylo lepší chcípnou, než čichat zvratky a hovna, který jste před chvíli vyhodili do kýble, který má asi sloužit místo záchodu.
Já vopravdu nikdy nebyla hodná holka, ale moje hrdost mi nepovolí si přiznat, že tu sedim právem. Jo, jsem hnusná proradná zlodějka, ale tak to prostě chodí, no. Já sem se prostě nenarodila jako šťastlivec, kterej hned po narození zdědí velkou honosnou vilu i s vojskem. Nikdy sem nebyla trénovaná tak, abych se mohla stát aspoň nějakou služebnou, nebo třeba jen prachobyčejnym vojákem - ti si taky nežijou špatně. Co mě ale na tomhle nejvíc sere je to, že každej den dostávám odměnu za můj pokurvený život - každej den moje záda ochutnaj chuť biče z hovězího masa. Každej den dostávám devatenáct ran, devatenáct ran za každej rok mého života, kterej byl naplněn jen krádeží, abych nezdechla v temnejch uličkách tohohle města a nehnila mezi odpadky, který tihle nadřadní měšťáci vyhazujou, však on to přece uklidí někdo jinej místo nich, žejo? No samozřejmě! Oni sou velký pánové, kurva!
Slyšim votevírání a zase rychlý zavíraní dveří od mojí cely, kobky, říkejte si tomuhle zasranýmu utrpení jak chcete. Slyšim cvaknutí zámku. Jak já nenávidim opatrnost těhle kreténů. Kéž by jednou nezavřeli a já se vysmekla těm jejich pařátům a utekla bych. Nezajímaly by mě jejich čáry, ani šípy, který by mohli mým srdcem projít jak nůž máslem, ani jejich úžasný házecí meče. Buď utéct, nebo chcípnout, ale ne dál tu zůstat.
"Tak poď, ty mrcho malá."  Zpoza špinavejch, zpocenejch a zablácenejch vlasů se na něj přísně kouknu. Už sem tu tejden, zacházej tu se mnou jak s hadrovou panenkou a já furt neztratila moji hrdost. Strážce se se mnou ale nijak nesere. Násilně mě chytne za vlasy a za doprovodu mojeho bolestnýho kvílení mě vytáhne na bosý nohy. Chvíli sebou cukám, ale když si uvědomim, že si tim ještě víc ubližuju, nechám toho.
Táhne mě za sebou a ještě mě drží za vlasy. Ještě než votevře, spoutá mi ruce hnusnym železem. Pak konečně odemkne, stoupne si za mě a plnou silou mě kopne do zad. Moje mylná představa, že bych to mohla vyvážit, se rozplyne v okamžiku, kdy vobličejem tvrdě dopadám na hrubou kamenitou dlažbu.
"Doprdele," ulevim si s jemnym nářkem. Strážce mě znova za vlasy vytáhne na nohy. Zakvílim na celou chodbu a z temnejch cel se začnou vynořovat zvědavý voči.
Strážce mě silně chytne za paži a táhne mě až k místnosti, kterou nenávidim víc, než celou tuhle posranou věznici.
Dotáhne mě ke kamenný - vlastně, co tady na tomhle místě není kamenné - místnosti s dřevěnejma dveřma, hodí mě dovnitř a dveře zamkne. Sednu si na zem a podívám se před sebe, na oheň plápolající v malejch kamínkách. Místnost je až hnusně vyhřátá, začínám se potit a to není dobré. Pot mi stýká po rozdrásanejch zádech a pálí to jako svině.
"Ahoj, Lei," pozdraví mě ten hnusák a vyjde ze stínu, kterej oheň vrhá. Má zas ten úchylnej úšklebek na tváři.
"Nazdar, úchyle," odfrknu a tvář nakvašeně odvrátím pryč. Nechci se dívat na ten jeho hnusnej xicht. Fuj, je tu jako v sauně. Při každý kapce, která steče po mejch zraněních, sebou cuknu.
Jeho zřejmě moje voslovení urazí. Přidusá ke mně jak kůň, kterýmu se nedostalo chvály a tak mě teď chce celou zdupat svýma kopytama. Násilně mě chytne za vlasy - jak já to nenávidim, takhle mě berou všichni a bolí to KURVA hodně! - a hodí se mnou vo kamennou zeď. Cejtim, jak mě propaluje jeho spokojenej úšklebek. Také cejtim červenou tekutinu, která mi stejká z vlasů. Už nejsou jenom zpocený, zablácený a špinavý, teď už jsou i vod krve. Nějak se nedokážu zvednout ze země a tak tam jen tak ležim, zhluboka dejchám a soustředim se na to, jak krev z mojí hlavy stejká po tváři a pak odkapává na zem, kde tvoří loužičku.
Pomalu ke mně přijde a botou, která stála spoustu prachů, mě kopne do břicha. Vykašlu další krev smíchanou s hlenama. Vytáhne mě za ruku, posadí mě na židli a vobličej mi sevře pevně mezi prsty.
"Ještě jednou, jak jsi mi to řekla?" zeptá se mě a zakouká se mi hluboko do vočí. Doufám, že v nich uvidí ten vztek, co se teď ve mně vaří. Nashromáždim v hubě sliny a flusnu mu přímo do voka. Setře si slinu z voka, něco zakleje, vytáhne bič a začne mě tak odporně, hnusně, necitelně bičovat.
Když dokončí devatenáct ran, přidá prej jako "bonus" další tři rány.
Pak mě stráže odvlečou zas do kurevský cely, kde mě hodí na zem. V tu chvíli ztratim všechnu hrdost a všechno, po čem toužim…
Vypaří se to jak pára nad hrncem…
Odletí jak třepotající se motejl…
A už se nikdy nevrátí….
Dokud nechcípnu....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kee-chan Kee-chan | Web | 14. října 2010 v 20:47 | Reagovat

o.O To bylo úžasný! Tak dobře napsaný! Já čumím o.O *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama