Černý kožich IV.

14. listopadu 2010 v 14:32 | Kat-chan |  Černý kožich

ČK

Sledovala jsem, jak pětimetroví stromoví lidé nás líným krokem pronásledují. Ono co krok, to asi pět set metrů. Kéž by nebyli tak choleričtí! Vždyť to byl jen nepatrný malý šíp, který se mu zabodl do zadku. Bylo to jistě asi tak bolestivé, jako když ho někdo cvrkne do nosu.
Z Akamanetha bylo cítit napětí. Určitě byl naštvaný - bez pochyby, až jim unikneme, si vyslechnu řádku nadávek, jak jsem blbá a nezodpovědná, ale že on mě tam zatáhl, to ho vůbec zajímat nebude.
Jindy flegmatické pohledy Entů teď byly přeměněny na pohledy - jinak to popsat nejde - pískajících lokomotiv. A na to, že se o nich píše, že na všechno mají dost času, takhle to jistě nevypadá!
"Zrychli!" zaječela jsem, když Ent, který k nám byl nejblíže, natáhl ruku a s jistou zničující silou nás chtěl smést jako dva mravence na kostce cukru.
Akamaneth pode mnou zavrčel něco nesrozumitelného a natáhl krok. Ani se mi nechtělo věřit, že by někdo mohl běhat rychleji než on. Teda za předpokladu že ten někdo nebude pětimetrový Ent, protože ten nás doháněl poměrně rychle.
Za předpokladu, že tu umřu, by se mi měl před očima míhat život, ovšem mě se ve sladké ironii míhá před očima pouze les a Enti, kteří nás pronásledují.
"A to se s nima nemůžeme nějak domluvit?!" snažila jsem se najít řešení, ve kterém by se nebojovalo.
"Mlč a radši shromažďuj energii na tvoje "úžasný" magický šípy!" odpálkoval mě Akamaneth udýchaně a nasupeně si povzdechnul. Nebýt právě v honičce s Enty, asi bych mu střihla jednu za uši, ale teď jsem ho poslechla. Z toulce, který se mi pořád pohupoval na zádech, jsem vytáhla tři šípy a připravila si je k luku. Snažila jsem se z okolí nasát dost energie, abych mohla vystřelit šípy, které by se o jejich tvrdé stromové kůry neodpinkli a způsobili aspoň nějakou škodu.
Zamířila jsem na Enta, který k nám byl nejblíže. Vystřelila jsem všechny šípy najednou. Sice jsem ho zasáhla a mé šípy se dostaly tak daleko přes jeho kůru, že ho to možná i bolelo, ale rozhodně ho to nezastavilo.
"Ježiši! Neumíš něco lepšího?! Šípy mu moc neublíží! Ty jsi naprosto-" Než to stačil doříct, kopla jsem ho do boku. Snažila jsem se mu dát takovou ránu, aby to pro něj byl trest, ale aby se mi tady zase nesesunul na zem.
"Ty běžíš, já útočim, jasný?!" Připravila jsem si další šípy a zoufale přemýšlela, co by na Enty mohlo platit. Jsou přece ze dřeva… No jo, ale červotoče po kapsách nenosím. Pak tedy už jen… "Oheň!" vykřikla jsem a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem vydat co nejvíc energie, co nejvíc many, abych dokázala vytvořit ohnivý šíp. Trénovala jsem to, ale tak dobrá jsem v tom nebyla…
Akamaneth začal zpomalovat, začal být unavený - nebyl čas na nějaké nejistoty. Začala jsem se soustředit, předala šípu většinu mojí vnitřní energie, vyslovila krátkou formuličku a vystřelila jsem. Když šíp svištěl vzduchem, tlak dodal ještě poslední kousek vší energie, kterou potřeboval a zapálil se. Zabodl se Entovi do nohy.
Všechny události, co se v tu chvíli udály, byly tak rychlé, že jsem je stěží postřehla. Slyšela jsem hluboký, bolestivý, ohlušující řev Enta, který se skácel k zemi a začal hořet.
Ostatní Entové se ihned zastavili u svého druha a s bojácností, jež se jim zračila v očích, na něj hleděli a chtěli mu pomoct. Nechávali nás běžet daleko, předaleko a v tu chvíli jim to bylo jedno.
Když už jsme byly v "bezpečné" (bezpečno není nikdy) vzdálenosti od Entů, Akamaneth se zastavil, setřásl mě ze zad a práskl sebou na bok. Celý se klepal, divoce dýchal, až mi to nahánělo strach, jestli náhodou nemá nějaký záchvat. Připlazila jsem se k němu, sedla si vedle něj a - ač nerada a s jistým odporem - jsem mu pohladila temně uhlový kožich.
Otevřel do teď zavřené oči, pozvedl hlavu, aby se na mě podíval a zavrčel: "Jdi ode mě dál."
Samozřejmě - jak jsem předpokládala, za všechno mohu já. Zvedla jsem se ze země, oprášila si výzbroj a shodila ze zad toulec i s lukem, který jsem opatrně opřela o strom.
"Jdu se projít, než se uklidníš, za chvíli jsem zpět," oznámila jsem úsečně a bez čekání na odpověď jsem se vydala někam mezi stromy. Možná bylo hloupé nechat tam toulec s šípy a luk, ale budu věřit tomu, že pokud mě tu něco napadne, bude mi stačit dýka a krátký meč.
Šla jsem a neustále se dívala nad sebe. Stromy už tu byly nastřádány hustěji a nebyly tak nádherně hladké a hlavně velmi objemné.
V hlavě mi kolovalo tisíce myšlenek. O Entech, o Akamanethovi… Prostě žádná z nich nebyla ani za mák pozitivní. Ani se nesnažím předpokládat, že by si mě Entové později nenašli a také nepředpokládám, že Akamaneth přestane být naprostým blbcem, ignorantem a egoistou.
Měla jsem chuť do něčeho bodnout, ale to vlče bylo moc daleko a nechtěla jsem bodat do chudáků stromů - vždyť ty za to přeci nemůžou.
Vzpomněla jsem si na hypogrify, které jsem viděla, když jsme tam s Akamanethem stáli v bohatých korunách těch vysokých stromů. Vzpomněla jsem si, jak krásná a pyšná zvířata to jsou. A jak jsou také nebezpečná.
Pamatuji si, jak můj učitel mi o nich vyprávěl. Říkal mi, že když je viděl poprvé, byl velmi mladý a nevěděl, jak má s nimi zacházet. A netušíc o jejich hrdosti a zaběhlým způsobům k nim na férovku přišel a oni ho málem uklovali k smrti. Od toho měl také ty nesčetné rány na tvářích a rukách. Měl jen opravdu velké štěstí, že ho někdo zachránil…
Podívala jsem se směrem, kde by měli hypogrifové být. Mají své teritorium docela dobře schované. Jen málokoho napadne šplhat po těch velkých a hladkých stromech, takže mají soukromí. Kdy potřebuju něco ulovit, jen se lehce pomocí křídel snesou na zem a najdou si něco k snědku. Chtěla bych je vidět při lovu. Vlastně bych je chtěla vidět jakkoliv.
"Leo," oslovil mě známý hrubý hlas, který bych ale nejradši roztrhala na tisíc kousků. Tedy - ten hlas ne, spíše majitele tohoto hlasu. "Musíme jít zpátky. Je možné, že Entové si nás budou chtít ještě najít. Kdo ví, jak zraněný tamten bude. I když nejspíš bude mít jen něco málo spáleného, musí to být bolestivé…"
"Hm," zabručela jsem jen a obrátila se čelem k Akamanethovi, který, navzdory mému udivení, přede mnou teď stál jako člověk.
Pomalu jsem se vydala k místu, kde jsem odložila luk. Akamaneth šel pár kroků za mnou.
"Hele, vlče…" oslovila jsem ho. Ze zavrčení jsem uhodla, že se mu to asi moc nelíbilo. "Mají hypogrifové ustanovenou určitou dobu, kdy chodí lovit?"
"No… Chodí skoro každý den, když je les nejklidnější. Někdy v noci, někdy brzo ráno…"
Přikývla jsem a zamyslela se.
"Proč se ptáš?" optal se mě Akamaneth výsměšně. Střelila jsem po něm pohled, který doufám dost jasně značil, že se mi tenhle tón nelíbí.
"Jen tak…"
Když už jsem zase byla připravena jít dál, Akamaneth se chtěl proměnit, ale zastavila jsem ho.
"Půjdeme oba dva jako lidi, jasné?" Díval se na mě, jako kdybych se pomátla, ale nechal to být, pokrčil rameny a vykročil.
Nechtěla jsem, aby se proměnil kvůli mé bojácnosti. Ačkoliv jsem to totiž nechtěla přiznat, jeho velká vlčí podoba mi naháněla strach. Myslím, že oproti němu bych neměla naprosto žádnou šanci. O tom jsem se už dneska jednou přesvědčila.

Abychom se dostali k vlčímu táboru, museli jsme to vzít oklikou, protože prý tamta cesta lehce zasahovala do Entího území a těch už jsme si dnes užili až dosyta.
Já i Akamaneth jsme mlčeli. Šli jsme vedle sebe ve vzdálenosti tak metr a půl a oba dva jsme se jen soustředili na cestu, jemný hvizdot ptáků na větvích nad našimi hlavami a křupání větývek pod nohama. I když jsem byla obuta do těžkých kožených bot, pozorovala jsem, že dělám mnohem menší hluk, než Akamanethovo bosé nohy.
Přivřela jsem oči a nechala jsem se vést pouze zvuky. Takhle jsme to totiž trénovali. Jít pouze podle zvuků, či podle čichu, nebo to nejhorší co mohlo být, po hmatu. Ale podle sluchu, i když ho my, lidi, nemáme moc extra, nebylo nic těžkého. Zvláště, když vedle mě hlasitě dupal ignorant.
Jelikož jsem se nudila, vyhledávala jsem, co vše je okolo mě. Pár druhů ptáků, možná jsem slyšela i veverku? A.. Počkat..
Zastavila jsem se, protože už jsem neslyšela Akamanethovy kroky. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem před ním dobré dva metry.
"Co se sta-" nedořekla jsem ani větu a on už mě zastavil. Krk měl natažený, hlavy vysoce zvednutou s nosem nemířeným k obloze. Stál na špičkách a cupital sem a tam. Potom si zase stoupnul normálně, nakrčil se a vyběhl doprava, do křovin. Nezaváhala jsem a následovala ho.
Jen malou chviličku jsem se prodírala hustými houštinami, ve kterých se mi do vlasů zamotávaly pavučiny a listí. Nevnímala jsem to. Jen jsem doběhla tam, kam Ignorant. A chtělo se mi brečet.
Na zemi ležel mrtvý muž a soudě podle toho, že nebyl oblečený a měl vlasy sestřižené stejně jako všichni ve vlčím táboře, poznala jsem, že to byl jeden z Akamanethových "bratrů". Pokud si správně myslím, že si tak říkali.
"Akamanethe…" vydechla jsem a obrátila se zády, abych se na to nemusela dívat. Měl rozpárané břicho a z toho, co jsem zahlédla, jsem usoudila, že značná část vnitřností mu chybí. "Kdo to byl?"
"Nemám tušení," zavrčel Akamaneth. Zdálo se, že v okolí vše utichlo. Ptáci byly slyšet jen nezřetelně a to zračilo, že jsou daleko. "Musíme jít."
Přikývla jsem a obrátila se k oběma vlčatům čelem. Akamaneth svíral toho druhého v náručí a zamazával si tak svou nahou hruď krví. V tuhle chvíli mu to ale bylo jedno.
"Jdi," přikázal ostře a poukázal jednou rukou směr, kudy máme jít.
Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho všeho vzpamatovala a vydala se tím směrem.
"Myslíš, že to bylo zvíře?" optala jsem se až docela nevhodně, ale uvědomila jsem si to později.
Akamaneth se mračil. "Nevím. Já jen vím, že tohle už je třetí, kterého jsem našel…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama