Ukázka.

20. listopadu 2010 v 12:08 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Tak jsem se rozhodla, že Vám sem hodím ukázku z mojí připravované knížky o slečně Caitlyn Rake, která si žila pohádkový život, ale pak se stane tragédie a její život se obrátí vzhůru nohama. Není to ale žádný normální teenagerský román. Láska tu sice bude, ale tady bude vládnout smutek, bolest, utrpění, zapomnění a sexuální touha :)
Hezké počtení pod perexem :)


Doma byla tak napjatá atmosféra, že se tam jen stěží dalo dýchat. Proto jsem většinu času trávila s Phillipem anebo Natalií. Oni jediní byli má záchrana. Můj maják uprostřed bloudění mořem. Mé objetí ve tmě.
                Ale nemohla jsem s nimi být tak často, jak bych si představovala. Stále jsem měla nějaké povinnosti, až nakonec přátelství s Natalií mizelo a láska k Phillipovi se stala bolestnější.
                Čas plynul tak pomalu, jako se na jaře v bezvětrném počasí snáší kvítek jabloně k zemi. Pomalu a zdrceně z toho, že už nemá dál sílu se držet na větývce toho nádherného stromu. Společně se svými druhy.
Už jsem ani neměla tolik důvodů ke smíchu, neměli jsme doma tu nádhernou teplou pohodu, lásku. Nic nebylo podle mého přání. Nic nebylo tak, jak si to malá, patnáctiletá holka může představovat.
                Cítila jsem na svých bedrech nesnesitelnou tíhu.
                Cítila jsem se jako anděl, který na sebe bere vše, jen, aby byli ostatní šťastní. Ale on chřadne. A ta tíha byla jako křídla, která musí neustále nosit složené na zádech a čekat na správný okamžik, kdy je rozevře a ukáže jejich krásu celému světu. Teď zbývalo jen čekat na správný okamžik…
                Starala jsem se o sestřičku, protože máma musela dělat přesčasy a dvojnásobné směny a tak na nás už neměla čas. Stejně tak jsem se starala i o chod celé domácnosti. Vaření, uklízení, praní, žehlení. A jakmile něco z toho nebylo hotové, můj otec se rozezlil, křičel na mě a třeba mi i vrazil facku, nebo silný a bolestivý pohlavek.
                Schovávala jsem se v pokoji, stále dokola si prozpěvujíc mou skladbu, kterou jsem složila. Kolena pevně natisknutá na hruď, brada vklíčená mezi ně a tichým zpěvem plným smutku se po pokoji rozlévala slova:
Pár šrámů na těle, pár šrámů na duši,
Vytrhni mi srdce, které již nebuší…
Pár šrámů na těle, pár šrámů na duši,
Jen sladká slova tvá mé slzy usuší.
                Moc dobře jsem ale věděla, že sladká slova od mého otce neuslyším. Již nikdy mě nepohladí po dlouhých vlasech, nezatahá mě za piercing v puse, nedá mi pusu na čelo a nepochválí mě za sebemenší úspěch.

                Byl zrovna čtvrtek. Ze školy jsem přišla vystresovaná a unavená, ale to vše muselo stranou. Přednější byly potřeby mého otce. Musela jsem uvařit a uklidit dříve, než přijde a bude na mě rozzlobený, že jsem to neudělala řádně. Pořád jsem tajně doufala, že si povšimne mého smutku ve tváři, pozvedne mou bradu vzhůru a řekne: "Nemrač se, tvojí tváři to nesluší." Bylo to, jako kdyby zamilované děvče toužilo o objetí od svého idola. Ale tohle bylo mnohem silnější než toužit po lásce od chlapce. Člověk potřebuje rodičovskou lásku - z obou stran. A já jí zrovna teď nepociťovala ani z jedné z nich.
                Se svázanými vlasy jsem dala do trouby péct kuřecí plátky ve smetanové omáčce a mezitím se dala do uklízení.
                Běhala jsem po celém domě, sbírala špinavé oblečení, které jsem následovně dala do pračky, utřela jsem prach, vysála, v koupelně a v kuchyni vytřela, uklidila sestře pokoj a pak vyndala kuře z trouby ven.
                O pár minut později přišla domů sestra a v očích měla zase ten její prázdný pohled, který mívala poslední dobou neustále. Utěšovala jsem ji, že tatínek teď má špatné období a že na něj musí být hodná. Že je nemocný a proto se tak chová. Ale už byla ve třetí třídě. Chápala toho víc, než jsem si já dokázala představit a myslím, že mi na tuhle hloupou lež přikyvovala, jen abych se o ní nemusela bát a starat ještě víc.
                Dala jsem jí jídlo a pak ji poslala do pokoje udělat si domácí úkoly se slibem, že za chvíli přijdu. Já si sedla k jídelnímu stolu a s pomalu chladnoucím jídlem čekala na rodiče. Připadala jsem si jako ve špatném filmu obráceném naruby. Neměli by oni čekat na mě?
                Sledovala jsem to kuře ležící přede mnou a říkala si, že přesně takhle se teď cítí mé srdce. Pomalu chladne, protože si ho nikdo nebere. Naplňují ho jen tři lidé a to není dostatečné. Protože základem je láska rodičů.
                Kontrolovala jsem hodiny, a když už bylo skoro sedm a rodiče stále nikde, rozhodla jsem se jít do pokoje k sestřičce a zkontrolovat jí domácí úkoly. Právě, když jsem kontrolovala matiku, práskly dveře. A po druhé. Máma a táta přišli.
                Seběhla jsem dolů rychlostí blesků a měla sto chutí se rozbrečet, padnout jim k nohám a prosit o špetku lásky a porozumění. Místo toho jsem se omluvila, že je jejich oběd - teď už večeře - chladný.
                "Ty se taky furt staráš jen o sebe a mně jídlo neuděláš!" zahulákal na mou omluvu otec. Měl červeně podlité oči a jazyk se mu zamotával na tisíce malých uzlíků. Nešťastných uzlíků.
                "Hned ti to ohřeju!" Vběhla jsem do kuchyně, popadla kuře a strčila ho do mikrovlnky. Nastavila jsem měřič na minutu.
                "A chci k tomu pivo!" zakřičel z obýváku, pak se ozval chraplavý zvuk a do ticha domácnosti, které rušilo jen praskání kuřete v mikrovlnce, se přidal zvuk komentátorky v televizi.
                Matka stále stála v chodbě a pomalu se svlékala z kabátu. Pak unaveně padla k jídelnímu stolu v kuchyni a povzdychla si. Její kruhy pod očima už ani make-up zakrýt nedokázal. Byly čím dál větší a viditelnější. Za chvíli bude mít únavový syndrom.
                Mikrovlnka cinkla tak nahlas, že jsem málem vyletěla z kůže. Vyndala jsem kuře na stůl.
                "Jídlo je hotové, tati," zavolala jsem, abych přeřvala televizi v obýváku. Ozvaly se dunivé kroky a ty se blížily a blížily, až nakonec táta s rámusem usednul ke stolu na dřevěnou židli.
                Jedli jsme mlčky. Dojedl a bez hlásky vděku se znovu odebral k televizi a máma s ním. Hladila ho, masírovala, rozmazlovala, jen aby se nezlobil. Já mezitím umývala nádobí a vzpomínala na Phillipovo doteky. Kéž by tu byl. A společně s ním jeho jemné polibky na mé kůži, které roztančí každý nerv v těle a rozehřejí mě tak, že i v nejkrutější zimě by se mi stejně na kůži srážely kapičky horkého potu.
                Vypnula jsem kohoutek a zaslechla nejdřív tlumené hlasy. Ty se stále stupňovaly a stupňovaly, až se nakonec celý dům otřásal tátovo hlubokým mužským basem. Kousla jsem se do rtu, přicupitala ke stěně dělící kuchyni od obýváku a poslouchala.
                "Že si mám najít práci? Si se posrala ne? Sem se snad napracoval za celej život dost! Celej život sis válela šunky, tak začni taky makat, vole, né?" Řval táta na mámu, která tiše vzlykala a jistě se i klepala, jak jí znám. Další věta mě ale vyvedla z omylu.
                "To ty jsi tady ten vůl!" Následovala tupá rána a několik máminých vzlyků.
                "Jdi si kam chceš, Suzane, fakt kam chceš! Táhni do prdele a ty parchanty vem s sebou! Ti parchanti za to totiž můžou, víš? Řikal jsem ti, že nechci děti, kurva!!" zahřměl otec, oddupal do předsíně a zabouchl za svým tlustým pivním pupkem dveře. Svezla jsem se na zem a tiše vzlykala.
                Táta mě nenávidí. Stejně jako nenávidí Rose. Aspoň, že to neslyšela…
                "Caitlynko?" zašeptala malá osůbka vedle mě a já zvedla své uslzené oči k ní. Stála tam. Celá roztřesená, ohromená slovy, které jistě vyslechla.
                "Pšššt, Rosinko," zašeptala jsem. Jen těžce jsem se bránila vzlyku, který se pokoušel skrz mé hrdlo vyjít ven. Přitáhla jsem si ji k sobě a chvíli ji mačkala v láskyplném náručí. Chtěla jsem jí dodat pocit bezpečí. Jí i sobě. Když budeme spolu, všechno se zvládne. Ona teď pro mě byl celým světem…
                Když se přestala celá třást, pustila jsem jí a postavila se na nohy. V tu samou chvíli přišla z obýváku máma. Měla skelný pohled v očích a na tváři se ji začal zbarvovat obtisk tátovo mohutné dlaně. Podívala se nejdřív na mě a pak na Rose.
                Připadala mi v transu, jako kdyby nás naprosto neznala. Dívala se na nás, jako kdyby jí někdo vymazal paměť a ona v nás teď hledala odpověď na její otázky, které jí běhaly hlavou. Slzy jí stékaly po tvářích, ale nechvěla se. Byla… vzteklá.
                "To vy za to můžete!" zakřičela, obrátila se k lince a vytáhla z šuplíku ten nejdelší nůž. Byl to nůž ze sady, kterou dal táta mámě k jejich dvacetiletému výročí. Byla tenkrát zapálená do vaření a stále si stěžovala na to, že nemá potřebné nádobí na porcování masa.
                Namířila ho na nás a mě po zádech přejel studený proud. Rosiiny oči byly ve strachu a ohromení rozevřené snad ještě více než ty moje. Dívala se na svou matku, jak na nás hrozivě ukazuje nožem a zuřivě vrčí. Jako vzteklý pes, kterého se právě pokouší polít vodou.
                "Vy můžete za všechno neštěstí v mém životě, chcípněte!" S těmihle slovy se vrhla na Rose a zabodla jí ten dlouhý, čtyřiceti centimetrový nůž až po rukojeť do jejího tělíčka. Rose naprázdno rozevřela rty, ze kterých ale nevyšla jediná hláska. Oči ji postupně chladly a ztrácely nádhernou modrou barvu, kterou měli všichni u nás v rodině. Stávala se z ní skelná šedivá se strašlivou směsí smrti.
                Jedna kapička po druhé začaly padat na čerstvě vytřenou podlahu kuchyně. Rudá, lepkavá tekutina stékala po modrých šatičkách malé, osmileté holčičky, která ještě ani pořádně neokusila život a už zhynula rukou své matky.
                Nevěděla jsem, jestli mám řvát, nebo brečet. Chtělo se mi obojí.
                Začala mě obklopovat tma a čas se zastavil. Teď jsem tu byla jen já, moje malá Rose a vražedkyně. Vražedkyně, z jejíhož lůna jsme obě dvě, její dcery, pocházely. Jsme její krev a ona nás za to nenáviděla. Nenáviděla ten den, který jsme poprvé pohlédly na tento svět a na její unavený a orosený obličej. Neměla nás ráda, protože náš táta kvůli nám neměl rád ji. Protože jsme jí zkazily život.
                Proč ale musela vzít život zrovna Rosince? Tak krásná a křehká holčička to byla… Byla chytrá a zrovna začala "chodit" s tím jejím oblíbencem z jejich třídy. Měla ty nejnádhernější blonďaté vlásky a nejtřpytivější modré oči. Nejroztomilejší hlásek a nejširší úsměv…
                Slzy skapávaly na zem stejně jako její krev. Tvořily se dvě rozdílné louže, které se dohromady míchaly a spojovaly tak poslední chvíle mého a jejího života. Červená, sladká a lepkavá, průhledná, slaná a mokrá. To obojí se smíchalo a vytvořil se mix tak smutný, že mě to bolelo víc, než kdybych sama umírala.
                Hleděla jsem na vražedkyni. Už mi bylo odporné nazývat ji matkou. Už jí nebyla. Byla mi pánem, ale teď jsem se stala pánem já sama sobě.
                V hlavě se mi něco sepnulo. Byl to divoký zvířecí pud, který přestal vnímat tmu, která se za okny pomalu snášela a zahalovala tak všechna denní tajemství. Přestal vnímat i to, že moje sestra byla mrtvá a zavraždila ji matka. Byla jsem jako zebra, která viděla smrt svého druhu. Smrt, kterou spáchala lvice. A ta si teď zaslouží stejný osud jako její oběť. Ale stokrát, stokrát bolestnější.
                Moje tělo se začalo hýbat. Zvedla jsem se ze země.
                Vražedkyně na mě pohlédla, vytáhla ten nástroj smutku z dívčina těla a nechala ho bezvládně padnout na zem.
                "Ty si taky zasloužíš zemřít. A až zemřeš, všechno bude jako dřív!" zařvala lvice a obrátila zakrvavený nůž proti mně. Naježila jsem se a byla jako puma připravená ke skoku. Lvice ale byla rychlejší. Skočila po mně a začala bitka na život a na smrt. Přesně jako v říši zvířat.
                Vrčela jsem a křičela a jediné, co jsem si přálo, bylo konečně jí zabít. Zabodnout do ní ten nůž a klinkat s ním ze strany na stranu tak, aby jí to působilo tu největší bolest! Měla ale nade mnou výhodu toho, že byla sportovkyně a tak byla mnohem silnější, než já. Když se vítězně pousmála, strčila jsem do ní vší silou a jí překvapením z ruky vypadl nůž. Skočila jsem po něm a s krvelačným úsměvem na rtech jej do ní bodla.
                Zakřupalo to, jak jsem přetnula nějaké žebro a z její pravé plíce vyšel vzduch. Zavyla jako smutný vlk vyhlížející na měsíc a prohnula se.
                Vytáhla jsem z ní nůž a bodla ji znovu, tentokrát do druhé plíce. Ozval se stejný zvuk a její prsty se křečovitě sevřely v pěsti.
                Naposledy jsem z ní vytáhla nůž, vyskočila a zabodla jí ho do hlavy. Chvíli jsem měla pocit, že se přes její lebku nedostanu, ale zakřupání a proudy krve, které se z rány valily, mě přesvědčily o opaku. Pustila jsem rukojeť nože a dívala se na mrtvou sestru a matku, které teď ležely vedle sebe.
                Sestra zabitá rukou matky a matka zabitá rukou mou. Rychle jsem se vrhla k té větší ženě, ze které ještě se vzlyky vycházely poslední známky života.
                Jako kdybych si až teď všechno uvědomila, snažila jsem se každou ránou ucpat svou rukou. Přikládala jsem moje malé dlaně postupně na všechny její rány. Pořád dokola jsem šeptala: "Promiň mami, neumírej," ale sama jsem věděla, že to nepomůže. Nějaká malá dětská důvěřivá část mě ale stále věřila, že by snad mohla být živá.
                Zavřela jsem oči a doufala, že slzy se tak nedostanou ven. Stejně si ale našly cestu a po líčkách postříkaných od krve stékaly až k čelisti, kde se oddělovaly od mé kůže a padaly dolů.

                Seděla jsem v krvi a přehrávala si v duchu všechny krásné okamžiky z dob, kdy jsme byli ještě šťastná rodina. Všechno šlapalo, bylo to tak dokonalé, ale byl to jen sen, který měl být rázem zrazený už předem určeným osudem. Osud nám nadiktoval několik cest a my jsme si vybrali, že půjdeme touhle cestou, plnou bolesti a utrpení, věčného trápení. Nedovolí nám zapomenout.
                Postavila jsem se na nohy. Byly jako z rosolu. Skoro jsem je nedovedla ovládat.
                Vykročila jsem ke dveřím a chtěla jít pryč. Za mnou zůstávala krvavá cesta tvořená z otisků bosých nohou. V každém kroku jsem cítila bodnutí nostalgie a minulosti, která na mě dotírala příšerným způsobem. Stopa od stopy byla, jako kdyby mě někdo bodal do hlavy zevnitř.
                Dospěla jsem svou cestou až před dům. Pohladil mě večerní větřík a vymetl mi z hlavy jehlu minulosti a žiletku smutku. Jako kdybych vykročením z tohoto domu ze sebe setřásla většinu věcí, co mě trápila.
                Zapomněla jsem, jak je to všechno bolestivé a v krvavých stopách kráčela dál, a dál, tam, kde mě už trápení nenajde.
               
                Malý anděl konečně rozevřel svá křídla světu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sperky-pro-vsechny sperky-pro-vsechny | Web | 6. dubna 2011 v 20:40 | Reagovat

:) :D :)

2 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 31. srpna 2011 v 18:59 | Reagovat

Chceš vyhrát super telefon Nokia E7? Podívej se na http://raketka.cz/soutez-o-telefon-nokia-e7 a hlasuj(zabere to max 1 minutku) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama