Kartářka

29. prosince 2010 v 21:53 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Někdy prostě píšete a už ani nevnímáte, že to má příběh... 
d


 "Ona… zemře?" zašeptala tak slabě až jsem měla pocit, že ji mohu slyšet jen já. Ale žena sedící naproti nám to jistě slyšela také. Její rty se roztáhly do úsměvu, oči se přivřely a vrásky zatančily v souhře s celým obličejem. Kdo ví, co tenhle prokletý, záhadný úsměv znamenal. Politování? Potěšení?
Říkala jsem jí, že sem chodit nemáme. Ta zpropadená kartářka.
Říkala jsem jí, že kartářka nám způsobí pouze a jen problémy. Že jsou jisté věci, co vědět nemáme, co se máme dozvědět přirozenou cestou. Že nemáme pokoušet osud. Ale nenechala se přemluvit.
"Mohu tomu nějak zabránit?" zeptala se má černovlasá dívka s překvapující sílou v hlase. Zadívala jsem se jí do očí, povzdechla si a chytila ji za ruku, kterou pevně svírala opěradlo židle, na níž seděla. Druhou rukou si hladila vypouklé bříško.
"Osud má mnoho cest, je na vás, lidech, kterou si vybere." Odpověď kartářky byla tak záhadná a matoucí, že se ani odpovědí nezdála. A dívka s havraními vlasy vedle mě si to myslela také.
Tak bolestné, tak bolestné, je zjistit, že vám drahý člověk zemře. A zjistit to jen tak. Nevědět kdy a jak se to stane. A to nejhorší na tom je, že v tom člověku je kousek z ní, kousek ze mě, že ten člověk už teď má duši, ale přece ještě neni plnohodnotným člověkem a ještě měsíc mu zbývá, než vykoukne na svět. Přivřela jsem oči a pohled zklopila k zemi, abych co nejvíc zakryla, jak se mi zaleskly slzami.
Se stejnou sílou vlase se zeptala znovu: "Takže tomu mohu zabránit."
Odpovědí jí bylo jen slabé přikývnutí. Úmsěv, ta stará žena provoněná vanilkovými vonnými tyčinkami, zakryla hrníčkem, jejž přiložila ke rtům a usrkla z něj. V tlumeném světle, v tichu přerušující jen cinkání hrníčku o podtácek, vypadala strašidelně. Neškodně, ale strašidelně.
"Jak?" naléhala těhotná žena a na židli se lehce předklonila. "Jak tomu mohu zabránit?"
Kartářka ku mně střelila pohledem, jeden koutek ji vyletěl nahoru a pak se její pronikavě zelené otočily na mou dívku. Každého kartářčina slova jsem se bála jako svojí vlastní smrti…
"Tak," začala kartářka pomalým, tichým, ale přesto zvučným a pevným hlasem, "že ji necháš jít." Nechápala jsem, co tím myslí, ale když mě má černovláska probodla pohledem plným nechápavosti a touze po vysvětlení, rychle mi to došlo. Zvedla jsem se ze židle a poprvé za celou dobu od naše příchodu jsem promluvila.
"Tak dost, to stačí. To jsou samé bláboly. Rochette neumře. Nikdo se opouštět nebude." 
"Emiline?" zabručela stará žena. A oslovila mou dívku tak, jak už dlouho nikdo. Naposledy jsem její startadní jméno slyšela od její matky. Nikdo jí neřekne jinak, než Emily. A stejně tak se představila i kartářce. "Vy chcete slyšet pravdu, budoucnost, radu, že? Nemýlím se snad?"
Černovláska pomalu přikývla a její tváře zčervenaly. Stávalo se jí to vždy, když začal být nervozní. A bylo to tak roztomilé. Kdyby zrovna nekoukala se zájmem na kartářku, která se můj život poslat do záhuby. Chce mě připravit o lásku a o dítě.
"Nechceme, nevěří-" "Sedni si a drž hubu," zahučela Emily a já jsem ji slepě poslechla. Nevěděla jsem, kde se to v ní bere. Za celou dobu neuronila jedinou slzu, pouze se dívala na kartářku. Chtěla z ní vyčíst, co nejvíce. Stejným pohledem se dívala na mě, kolikrát, když jsem ji lhala. Nikdy nic nepoznala.
"To kvůli ní dítě zemře. A vy upadnete do smutku. Stejně se kvůli smrti dítěte rozjede do rozdílných světů. Dá se tomu předejít, když se teď slečna Christine zvedne a v pokoji odejde. A už nikdy, nikdy se k vám nevrátí zpátky."
Emily se na mě zadívala očima hrůzy. Bála se mě, nebo se bála toho, co se stane, co jí kartářka povídá. Přemýšlela o tom! Ona o tom přemýšlela!
"Emily! Ty o tom přemýšlíš! Ty to zvažuješ!" zakřičela jsem na ní a znovu jsem se rychle zvedna ze židle. Začala jsem po ručně tkaném koberci s indickými ornamenty přecházet sem a tam a při každé cestě čelem k dvěma ženám, jsem nenávistným pohledem propalovala Emily.
"Vždyť.. je to naše dítě! Tak dlouho jsme čekali, než medicína vymyslí způsob, kdy budou v dítěti geny obou z dvojice. A nejsme první, takže by to zemřít nemuselo! Do teď je Rochette zdravá jako rybička! Vždyť mám v kabelce i její fotku z ultrazvuku…!" Uchopila jsem kabelku. Zaštrachala jsem v ní. Klíče. Peněženka. Mobil. Lak na nehty. Lesk. Doklady. Řidičák. Fotka nikde. "Tak jsem ji asi vytrousila, ale…" Rychle jsem si před Emily klekla a sevřela její pravou ruku na své hrudi. "Miluji tě a to dítě také, nikdy bych vám neublížila."
Vzduch prořízl hlas kartářky.
"A nezajímalo by vás, Emiline, proč teď slečna God-Celebrate tak strašně vyšiluje co? Proč je tak nervózní? Proč se jí třepe hlas? Proč tomu nevěří?" Emily ode mě odvrátila pohled a jedním dlouhým tahem přejela po svém bříšku. Po Rochette.
"Zajímalo," zašeptala a ucukla svou rukou před tou mojí. 
Kartářka zodsunula židli od malého stolku, kde byly vyložené karty našeho osudu, křišťály, její hrnek s čajem a vonná tyčinka zapíchnutá v dřevěném stojánku. "Lhala vám." Kartářka zahřměla a pak ztišila hlas. "Poznala jste na ní někdy, že k vám není upřímná."
Černovláska beze slova přikývla a mě se znovu zaleskly oči slzami. Vduchu jsem tu starou bábu prosila, aby to neříkala. Nechci ji ranit,opravdu ji miluji, ale  jednoduše mi nestačí…
"Často vás podvádí." Emiline potemněly oči. "S muži."
Zvedla jsem se ze země, supěla jsem vzteky a dívala se na kartářku, jež na mě hleděla s úsměvem. Obešla stoleček a postavila se mezi mě a mou dívku.
"Odejděte," pozvedla bradu a zatvářila se povýšeně.
Vztek ve mě hořel. Zvedal se a nabíral síly s každou vteřinou, jakou jsem věnovala pohledu do kartářčiných očí. Bylo to jako velká vlna, která se postupně zvedá do ukrutné výšky, aby mohla zaplavit domy.
Mysl se mi zakazila nenávistí a zlobou. Skočila jsem k jedné stěně, vzala z ní krátký výstavní meč. Byl to zřejmě středověký artefakt. A hodila jsem ho po ní.

Let. Kartářčin úhyb. Bolestné zaúpětí. Krev. Spousta krve rozlévající se po indickém koberci. nenávistný pohled…
A já jen stála a dívala se, jak je nůž zabodnut do břicha mé dívky, jak ona brečí a křičí bolestí. Jak jí víčka poklesávají a jak ztěžka dýchá. A já nemohu nic udělat.

Prázdný pohled upírám na bílý nemočniční stolek a na spoustu přístrojů okolo ní. Jedna hadička vede k těm sladkým, vždy malinovým rtům, které jsem tisíckrát líbala. Tak nevinně, ale přesto se lidé se znechucením otáčeli pryč.
Další hadička vede k ruce, za kterou jsem ji brala a tiskla si ji k sobě. Tak nevinně, ale přesto se lidé se znechucením otáčeli pryč.
Ploché bříško, kde se dříve skýtal náš život. Naše Rochette, jejíž fotky z ultrazvuků jsem vyskládala na noční stolek. A ta byla tak nevinná, ale přesto protizákonná. Byly jsme dvě dívky. Spolu. Neuznávané. Odstrčené. A měly jsme bý tři dívky. Ale teď jsme zbyli dvě. Ale už není žádné "my".
Je to Emiline. Je to Christine. Každá se vydává jinou cestou, přesně jak řekla ta proklatá žena.
Zvedla jsem se z malé židličky, věci, které jsem dřív měla u ní pečlivě zabalené do tašky jsem si hodila přes rameno a vyšla na chodbu.
Jakmile jsem je spatřila, přikývla jsem, natáhla ruce před sebe a nechala se odvést do útrob chladných bludišť, kde se budu v oranžovém oblečení pohybovat jako zkoumaný hmyz…



Někdy je i látka, co vám tiskne ruce k tělu, i vypolstrované stěny a okno z plastu…moc málo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 iwka-chan iwka-chan | 30. prosince 2010 v 13:05 | Reagovat

Příště zkus utírat prach třeba z tebe vypadne další takový skvost :)

2 Grad Grad | 17. srpna 2011 v 4:06 | Reagovat

Nádhera, prostě při tom čtení jsem měl normálně husinu, jen tak dál :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama