Vrána hříchu

18. ledna 2011 v 9:33 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Blind

Ve velkém a bohatém městě plném neřesti, v alkoholové mlze, žila jedna mladá dívka. Žila v klidu, míru a dobrém vychování. Nepila alkohol, nescházela se s chlapci a ke všem byla hodná a mírumilovná. Uměla odpouštět a stále se usmívala. I když její rodina byla bohatá a rozrostlá, ona se od nich odtrhla a bydlela si po svém, ve skromném přízemním domku.

Každý večer klekala před oltář v malém pokojíku a modlila se k obrazu Panny Marie. Modlila se za svou rodinu a za jejich zdraví, a nikdy si nepřála nic pro sebe. To by bylo rouhání, pro ni naprosto nepřípustné. Nikdy nic takového nedělala. Neměla k tomu důvod - měla se dobře. Jen muž se jí stále žádný nelíbil a tak zatím neměla s kým trávit volné chvíle. Proto usedala ke knihám a celý den si četla a v noci se procházela za měsíce po okolí města.

Zrovna bylo letní období. Na obloze nebyl ani jeden mráček, slunce pražilo do střech budov a na zelenající se plácky v parku. Venku bylo rušno, protože za takového počasí by bylo nesmyslem být doma. Ale slečna Ellenor, mladá nábožná dívčina, seděla v křesílku, oděná do bílých šatů a plochých bílých botkách. Její tvář byla i za takového slunečného dne bledá jako ten nejbělejší sníh. Světle modré oči zahleděné do zežloutlých stran knihy, již svírala v rukou na klíně, a černé vlasy, jako kdyby ukradla porcelánové panence. I když jednotlivě každá část obličeje vypadala dětinsky, dohromady působila Ellenor dospěle. A důstojně.
Všechny okna v místnosti, ve které seděla, byly otevřené dokořán, aby místností vzduch proudil. Jinak by se udusila tím horkem.
Okolo těchto oken někdo stále chodil, ale Ellenor je nevnímala. Nevnímala jejich všední řeči, drby, které putovaly městem. Zajímala se jen o svou knihu, kterou držela v ruce a řádek po řádku přelétávala očima. Najednou ale pozvedla hlavu a zadívala se k jednomu oknu. Před ním totiž zrovna zastavil kočár. Ze svého místa dokázala vidět bohužel jen hlavy dvou šedivých koní, nedočkavě frkajících a pohazujících hlavou, aby odehnaly otravné mouchy.
Ellenor se zvedla z křesla, do knihy vsunula ozdobnou záložku a knihu uložila na malý konferenční stolek z třešňového dřeva. Popošla k oknu a vyhlédla z něj. Kočí zrovna seskakoval z kozlíku a otevíral dveře. Ellenor se rychle schovala zpátky a zády se natiskla na stěnu vedle okna. Jen tiše čekala, kdo to je.
Slyšela kroky u jejích dveří, pak si kdosi odkašlal, zaklepal a zavolal: "Ellie?" I kdyby byl konec světa a stovky ječících hlasů by křičeli jeden přes druhého, poznala by to oslovení naprosto všude.
Jako nedočkavé dítě se rozeběhla ke dveřím a bělavé šaty za ní vlály. Rychle otevřela, a aniž by se na příchozího podívala, objala ho okolo krku.
"Bratře!" zvolala radostně a ještě stále ho objímala. "Jsem ráda, že jsi tu! Proč jsi přijel? Nestalo se nic, že ne?" Konečně se od něj odtáhla. Oba dva se zájemně přejeli pohledem od hlavy k patě, aby zjistili, jak moc ten druhý vyrostl.
"Stýskalo se mi, chtěl jsem tě vidět. Opravdu je to už deset let? Přidáš mi stále stejná…" řekl zamyšleně Ellenořin bratr, Will. William byl o dva roky starší, než ona. Když se Ellenor vzdala svého bohatství a odešla, on zůstal. Moc si zvykl na komfort, jaký mu rodina dávala. Od té doby se s Ellenor nevídali.
"Zato ty ses změnil," zašeptala dívka ohromeně. Byl mnohem vyšší, jeho postava zmužněla, rysy se mu ztvrdily. Dlouhé vlasy sepnuté do culíku se na slunci leskly, i když byly černé jako uhel. Srdce se jí prudce rozbušilo. Přikládala to tomu, že svého bratra dlouho neviděla. "Pojď dovnitř," pozvala ho a otočila se na kočího. "A vy také!"
William ale zakroutil hlavou a usmál se. "On zase jede zpět. Nevadí, když tu nějaký ten den zůstanu?"
"Nevadí," zajásala Ellie, zamávala kočímu a za bratrem zavřela dveře. Byla tak šťastná, že Willama vidí, že chvílemi přestávala dýchat. Hlavně, když se k ní naklonil a políbil ji na víčko očí, jako to vždycky dělal.
"Ty tvé krásné oči, nikdy jsem nezapomněl, jak nádherně modré jsou. Jako zamrzlá jezírka," pochválil Will a přejel ji rukou po vlasech. "A vlasy jako tkané z černých pavoučích sítí. Křehké a jemné." Ellenor se otřásla pod jeho dotekem, zatřepala hlavou a rychle se otočila ke kuchyni.
"Dáš si čaj, bratře?" nabídla nervózně a odcupitala ke kuchyňce.
"Velmi rád." Směřoval k lenošce naproti křesílku, ve kterém si Ellenor četla knihu, než přijel, a posadil se na ní. "Jestli máš zelený."
Černovlasé bledulce zrůžověly tváře. Musela se pro sebe usmívat. Už zapomněla, jaké pocity v ní bratr vyvolával. Štěstí, radost a hlasitý tlukot srdce.
Zalila v konvici čaj a na dřevěném tácku ji i s dvěma menšími hrnečky donesla k Williamovi. Znovu se posadila do svého křesílka. Nohy si složila pod sebe, nalila do každého hrníčku čaj a jeden hrníček si vzala k sobě. Poprvé usrkla a po dlouhé době vzhlédla na bratra. Doširoka vytáhl koutky vzhůru a ona mu úsměv oplatila.

Když o dva dny později se Ellenor modlila při oltáři, uvědomila si své pocity. Cítila se kvůli nim špatně a tak zašeptala: "Odpust. Odpust mé hříšné pocity, jež chovám k mému bratrovi, odpust, že miluji pohled na jeho úsměv, i když je mé krve. I když bych neměla." Pevněji sepnula ruce a přitiskla si je na hruď.
Oknem dovnitř vletěla vrána černá jako sama tma. Přistála na oltáři a dívala se na Ellenor korálkovýma očima. Složila křídla k tělu a nehýbala se. Ellenor natáhla ruku k ptákovi, ale vrána se vznesla a s hlasitým skřehotem klovla zobákem do obou Ellenořiných očí. Ellenor brečela krvavé slzy a potichu sténala bolestí. Krev ji špinila oblečení, ale ona to neviděla. Neviděla nic, pouze černo černou tmu. Tak matoucí, že ji sevřela duši a zmátla ji. Strach jí koloval tělem místo krve. Ale došlo jí, že toto je trest od Boha. Potrestal ji za hřích, za to, že zamilovaně hleděla na svého bratra…

Druhý den vzal William Ellenor k místnímu doktorovi. Ten provedl jednoduchou operaci a zašil jí víčka k sobě. Její tvář ztratila něco na kráse, ale stále měla jemnou bělostnou pokožku a plné malé rty mlčky volající o pomoc.
"Ellie, vše bude v pořádku. Dokud tu budu, budu se o tebe starat. I Bůh ti jistě bezpečí zajistí," utěšoval ji William sladkým hlasem. A ona se nechala ukolébat a znovu se usmála. Předčítal jí z jejich oblíbených knih, vybíral ji to nejhezčí šactvo a česal její dlouhé černé vlasy.
Cítila z něj, že ji má rád. I když možná ne stejně, jako ona jeho. Ale stačila jí jeho starost.

O další den později, Ellenor znovu poklekla k oltáři a spojila ruce k sobě. Modlila se za Williama a za jeho starostlivost. Za to, že ji nenechal samotnou, že ji pomáhá se vyrovnat se svou slepostí. "Odpust. Odpust mé hříšné pocity, jež chovám k mému bratrovi, odpust, že miluji, když slyším jeho hlas, i když je mé krve. I když bych neměla." Pevněji sepnula ruce a přitiskla si je na hruď.
Oknem dovnitř vletěla vrána černá jako sama tma. Ellenořino srdce pumpovalo šíleně její krev a rozlévalo napětí do konečků prstů. Třásla se a bála se oného černého zvířete, který ji potrestal už jednou. Čekala, mlčky, s propletenými prsty, na svou smrt. Cítila, že korálkové oči ptáka se do ní zabodávají a pohlíží na ní jako na hmyz, jejž je třeba zničit. Hlasitě zakrákala a najednou svět okolo Ellenory zmizel.
Neviděla nic, pouze černo černou tmu. Tak matoucí, že ji sevřela duši a zmátla ji. Neslyšela nic, pouze srdce ji tlouklo v hrdle tak ohlušujícně. A vrána krákala, jako kdyby hlásila Bohovi hříšníka k popravě. Strach jí koloval tělem místo krve. Ale došlo jí, že toto je trest od Boha. Potrestal ji za hřích, za to, že zamilovaně slýchala svého bratra…
Svět ztichnul a Ellenor neslyšela ani vránu, ani vlastní hlas, ani šum letního větříku vanoucího venku.

Neslyšela ani svého bratra, který ji objímal a hladil ji po tvářích. Ona mu ale rozuměla. Věděla, co každým dotykem chce sdělit. Bude tu s ní. Bude tu pro ní.
Na rtech čím dál tím častěji cítila rty jeho. Líbal ji a dodával jí tím sílu. Učil ji všemu dotykem, polibkem… A ona se mohla jen tiše usmívat na svého milovaného bratra. Na bratra, kterého milovala víc, než by mohla.

Následujícího večera se bála usednout k oltáři a modlit se. Bála se říci Bohovi, že miluje svého bratra, bála se, že bude zase potrestána.
Sepnula ruce a v duchu se modlila k Bohu. Naposledy se omlouvala za své hříchy. Omlouvala se za to, že se do Williama zamilovala, že ho líbala, že na něj hříšně vzpomíná každou minutu. A oknem proletěla černá vrána. Ellenor bez očí, Ellenor bez sluchu ji nemohla poznat. Ale nějak ji vycítila. Srdce ji několikrát vynechalo a pak teprve se znovu hlasitě rozbušilo.

Vrána se vznesla do vzduchu, proměnila se v dívku a ta svá potrhaná netopýří křídla složila na zádech.
"Williame!" zavolala a pohrdavě pohlédla na třesoucí se dívku se zašitými víčky. I bez očí, bez sluchu a bez jediného slova byla půvabná, nádherná.
Dovnitř vtrhnul Will, Ellenořin bratr a pohlédl zděšeně na dívku s křídly. Z žilek vystupujících z kůže se po celém jejím těle rozlévala krev a oči měla zalité černotou. Williamův pohled naznačoval, že ji nevidí poprvé.
"Lilith," zašeptal a protáhl se. "Ani jsem to nestačil spočítat, kolik je to dnů…"
"Chtěl jsi to tak, ne? Chtěl si, ať zabiji tu, jež ti měla sebrat všechno bohatství, je to tak? Ať ji navždy uspím - krásnou, nábožnou, Ellenor." Její hlas byl syčivý, jako hadí. "Protože ty ses prokázal jako ten nejsobečtější muž ve tvém rodu, měla vše zdědit ona. Milá, hodná, ochotná… A hlavně do tebe zamilovaná." Lilith střádala sílu z každého slova, které řekla. Protože tím Williama, i když to nedal znát, zraňovala.
William sklopil pohled k Ellenoře, pak se zadíval na opačnou stranu místnosti a na tváři se mu zaleskla slaná slza.
"Jen škoda, že její duše přijde do nebe…" zašeptala Lilith a vytrhla dlouhými nehty dívce srdce z těla.
.
.
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama