Závěť

1. února 2011 v 21:31 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Jednou přišla má drahá Kee-chan z literární soutěže (to mám ale šikovného ukeho, co? ^^) A já se jí zeptala na témata... Když řekla závěť, nějak se mi v hlavě tohle utvořila a tak jsem to rychle hodila do wordu...

Závěť


Sedl si za starý ošoupaný stůl, rozklepanými prsty vzal do ruky bílé zdobné keramické pero a otevřel nejspodnější šuplík zatáhnutím za zlatou úchytku. Vytáhl odtud čistý list dopisního papíru a odhrnul ze stolu špínu a odložené nepotřebné věci. Položil list na stůl a přiložil na něj špičku pera. Zavřel oči a zaklonil hlavu, aby myšlenky nechal volně proudit. Musel vymyslet ta nejhezčí slova.
Když si urovnal, co vše chce tomuhle bílému plátku říct, otevřel oči a začal psát.

Má milá a nejdražší…

'Fádní oslovení, které používá každý,' řekl si v duchu, 'ale je to dobrý začátek'. Prohrábl si prošedivělé vlasy a dál psal. Žádné zastávky.

Kolik je to dnů, týdnu, měsíců a let, co jsme se již neviděli? Já to vím na den, skoro až na hodinu přesně. Ale co ty, má maličká, co ty?

To oslovení ho zabolelo u srdce. Má maličká…

Zřejmě máš rodinu, máš děti a máš domov. Máš bohatství, peníze a štěstí a na mne si jistě ani nevzpomeneš. Víš, dnes je to přesně dvacet let, kdy jsme se viděli naposledy. Kdy jsem pohladil Tvou tvář a nechal Tě jít se slibem, že nikdy nezapomenu. A já samozřejmě nezapomněl. Já nikdy nezapomněl, ani na vteřinu mého života jsem neopomněl, jak vypadá tvůj úsměv, jak se tvé růžové rty rozevřou a odhalí řádku bílých zubů.

Znovu zavřel oči a zavzpomínal na její tvář. Ano, ještě stále ji viděl, jako kdyby před ním stála, jako kdyby se na něj smála. Stále ji měl v hlavě živou a nijak zkreslenou. Ještě pořád viděl její trochu křivý nosík, a jak měla oči moc blízko u sebe. Ale byly tak nádherné, zelené, jako tůňka.

Ale dost prázdných slov. Žijeme v jiných světech a ty víš, proč jsem ti dal sbohem…
Chci Ti ale říct, že dnes se cítím nějak jinak. Cítím, že tohle musím vše napsat, hodit ten dopis do schránky a čekat, až k Tobě přijde, Ty si ho přečteš a…. A vlastně nevím. Nevím, co se stane, nikdy jsi mi neodepsala. Ale nedivím se. Někomu jako jsem já?
Máš jiný život, který není, jako ten můj ve špíně, alkoholu a drogách. Jenže je to úžasný život. A ne, neboj, nejsem závislý. Pouze se chci dostat do jiných světů. Chci zkoumat svou vlastní představivost. A chci se usmívat, aspoň chvílemi.

Znovu se zastavil. Přemýšlel, co napsat dál. Datum v jeho hlavě mu připomínalo, co je za den.

Měl bych Ti popřát Šťastné a Veselé Vánoce. Ať se Ti všechna Tvá přání splní a ať se nerozplynou jako ta moje. A jestli máš muže a děti, važ si jich, jak nejvíc můžeš. Život bez lásky a ratolestí je prázdný…

Další zastavení. Myšlenky mu v hlavě jen hýřily, ale ne a ne je sepsat na papír. Pak jednu chytil a převedl ji do krkolomného písma.

Pamatuješ, jak jsme se měli rádi, jak jsme se milovali? Nikdy bych ty časy nechtěl vrátit… Protože jsem Ti ubližoval. Omlouvám se, ale nikdy bych ty časy nevrátil.

Bolestná slza mu stekla po tváři.

Má maličká, užij si Tvého života lépe, než si ho užívám já…

V hlavě mu vyskočila věta… A musel, musel ji napsat…

Všechen můj majetek je pero, kterým teď píši, stůl, nad kterým se skláním, židle, na které sedím a štosy papírů v mém stole. V prvním šuplíku jsou kresby tvé postavy a tvého obličeje. V druhém šuplíku jsou kresby našich nejhezčích okamžiků a v třetím jsou prázdné dopisní papíry.
To vše je jen a jen Tvé.

Veselé Vánoce…

Nepodepsal se, složil papír a vsunul ho do obálky, kterou důkladně zalepil. Nalepil známku a bez adresy vhodil obálku do schránky, ze které každý den poláci vybírali poštu, jež se má doručit.

Pak se vrátil do toho smradlavého bytu, prokličkoval mezi zvratky, co vyhodil včera, mezi odpadky, které nikdy nevynesl a sedl si na gauč. Ze stolu sebral hnusnou injekční stříkačku, přiblížil ji ke své dlani a vpíchl si smrtelnou dávku.


V krásné vilce se z každého kouta linula vůně vanilky a skořice, vůně jmelí, vůně jehličí a vůně františků.
Celá rodina se sešla, aby slavila svátky. U skleněného okna hned vedle stromku stála dospělá žena a v ruce svírala hrnek. Koukala ven do té zimy a vzpomínala, že kdysi se v takové vánici procházela s jakýmsi přízrakem a že jí bylo krásně.
"Co ti je?" zeptal se její manžel a jednou rukou ji objal okolo pasu.
"Ale nic," řekla roztřeseným hlasem a napila se horké čokolády z hrnku. Její oči zasazené moc blízko u sebe zaostřily na zimnici venku. "Znáš to. Vánoce a zatracenej sentiment."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama