Peklo a Peklo - Povídka

4. dubna 2011 v 18:17 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Tentokrát jsem se rozhodla, že na toto téma napíšu krátkou povídku.
Je to o dvou rozdílných životech. O dvou odlišných chápání pekla.

Můj život nebyl peříčko. Bezcílně jsem se celej život toulal po Spojených Státech Amerických. Jen někdy jsem se na pár let zastavil, vytvořil si partu, a když jsem se začal pořádně zabydlovat, řekl jsem si, že je na čase vyrazit na další místo.
Vyžíval jsem z toho, co jsem ukrad. Doslova. Nebavilo mě pracovat. Přišlo mi to jako zbytečná námaha, když v tomhle světě bylo tolik bohatejch lidí, co si to ani nezasloužili.
Šlo to se mnou od desíti k pěti. Někdy v polovině mého života mě kámoš Markus vzal k sobě do bytu na jednu kokainovou party. Kokain. Pěknej hnus… Ale oni v tom jeli a život jim připadal krásnej. Měl jsem na krku jednu vraždu a asi sto okradenejch babiček. Řekl jsem si: "Tak proč to nezkusit. Je to oblbovák, vytřese ti to z hlavy všechny problémy…" A vytřáslo. Všechny.
Místo všech těch problémů a starost o jídlo a o střechu nad hlavou přišel jeden velký problém. Sehnat peníze na další dávky. Musel jsem krást o to víc. A častěji. A všechny peníze, krom deseti korun, za který jsem si koupil teplý kafe a rohlík, jsem vrazil do drog. Nechutný, co?
Při jednom lupu na mě přišli policajti… Chtěl jsem jim utéct, výstražně několikrát vypálili pistolí. Otočil jsem se na ně a zařval něco rasistickýho, nacistickýho a na nejbližším domě nakreslit dvě velký S. Střelili mě do nohy a odvezli na stanici. Teď, když o tom přemýšlím, tak jsem na ně asi neměl řvát, že přesně tyhle židy jsme měli vypálit.
Takže pro zbytek života… Pro zbytek života nejspíš zkysnu ve vězení, kde mám depky, třesavku a musim bejt čistej, protože dávka se tu jen těžko dá sehnat.
Můj spolubydlící taky není moc milej. Ale co… Zavařil jsem si to já sám… Kokot.
A teď… Teď mám peklo.

Celý život jsem věřila na Boha. Den co den jsem klekala před oltář, jejž jsem si sama vyrobila a za svitu svíček prosila Boha. Prosila jsem ho, aby strážil mou duši. Aby byl ke mně shovívavý, ke každému mému přešlápnutí, jichž, ale, moc nebylo.
Žila jsem počestně. Nikdy jsem netoužila po mužských, natož, Bůh nás ochraňuj, po ženských. Nikdy jsem nezaklela a ke všem jsem byla milá a ochotná. Ke všem. Dokonce i k těm, co si můj milý úsměv nezasloužili.
Tak za co to mám?
V mých šedesáti letech mě zastihla ošklivá nemoc, která zužovala moje tělo. Kousek po kousku jsem chátrala, nemohla jsem chodit, moč jsem skoro neudržela, ale i přesto jsem až do dne mé smrti byla na pravidelných bohoslužbách.
Tak za co to mám?
Když jsem umírala, před očima jsem si vybavovala krásné brány do nebe, kde čeká svatý Petr. Ten rozhodne. Ale doufala jsem, že Bůh ke mně bude milý. Že mne k sobě pošle.
Jakmile jsem zavřela oči, moje duše se propadla do jiného světa. Nečekala jsem, jak moc to bude bolet. Jako kdybych se měla roztrhat. I když už to nebolelo fyzicky, po psychické stránce to bylo… Hrůzostrašné. Nejpříšernější zážitek. Ale já stejně měla před očima ty nádherné lesklé brány do nového, naprosto odlišného života.
Ale všechno moje doufání přišlo nazmar, když jsem se ocitla v hluboké jámě plné lidí, stejných jako já. Mladí, i staří. Vrásčití. S hladkou kůží. S otrhanými i nádhernými šaty. Ale všichni měli v očích prázdnotu. Nic. Ten hluk mi trhal uši. Někteří hekali. Další ječeli, plakali. Prosili. Jakmile jsem na ně promluvila, podívali se na mne nechápavě, jako němý pes a bolestivě vyjekli. Přejížděl mi mráz po zádech.
Zadívala jsem se na okraj jámy, kde stál vysoký muž v dlouhém plášti. Sundal si kápi a zadíval se přímo na nás dolů. Ječivé hlasy na chvíli utichly. Všichni zpozorněli.
"Tak pár šťastlivců zas půjde za panem Satanem," usmál se šibalsky. Na ta slova nezapomenu. Domáhala jsem se vysvětlení. A to mi bylo podáno se stejným, šibalským úsměvem.
"Má milá, nebe není. Většina duší jde sem. Někteří, ti šťastní jdou do pekla, kde dostanou těžkou práci, kde budou doživotně makat. Ale ty, má milá… Ty tu zůstaneš. Na věky. Dovedeš si představit tu délku? Na věky. Nemůžeš zemřít, nemůžeš nic. Ztratíš duši, smysl života, emoce. Budeš se toulat, šlapat ostatním na hlavy a skučet a prosit… To tohle.. Tohle je peklo, má milá…"
Jeho smích jsem slyšela ještě týden…
Pak jsem poprvé zaskučela a rozbrečela se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iwka Iwka | Web | 5. dubna 2011 v 14:05 | Reagovat

Tak pokud to tak je tak mám v plánu tu ještě nějaký čas být, doufám že mě teď po tom prohlášení nepřejede auto :/
Napsaný je to s krásným pesimistickým nádechem takže výborně Týnuš jen tak dál :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama