< Sourozenecké pouto > <1>

2. dubna 2011 v 23:38 | Kat-chan |  Sourozenecké pouto










Seděla jsem v obývacím pokoji. Zahloubaná do knihy, s brýlemi na nose jsem zapřená do pohodlného křesla dělala společnost mému bratrovi a dalším dvěma spolubydlícím. Pokud se společností dalo nazvat to, že jsem byla fyzicky přítomna, ale soustředila jsem se na příběh knihy a ne na jejich hlasité tlachání. Když jsem ale zaslechla své jméno, pozvedla jsem pohled, brýle si posunula výše ke kořeni nosu a pozvedla obočí.
"Potřebuješ něco, Naoto?" zeptala jsem se svého bratra, který se na sedačce mačkal k Natsuki. Arogantně, tak jako vždy, se pousmál a zakroutil hlavou. Slova na jazyku mě pálila a chtěla být vyslovena, ale v kapse pohodlných kalhot mi zazvonil telefon. Písmena na obrazovce sestavovala "Z5". Falešně jsem roztáhla rty do úsměvu. Stiskla jsem zelené tlačítko. Telefon mě na uchu zastudil, i když byl rozehřátý z kapsy. Z druhého konce zaznělo pouze: "Za půl hodiny. Hotel Puls. Pokoj číslo 502. Vezmi si něco sexy."
"Rozumím," přikývla jsem, jako kdyby mě mohl volající vidět a schovala telefon zpět do kapsy. Pohledem jsem přelétla stránku knihy, její číslo a zavřela jsem ji.
Pohledy všech na mě visely. Úsměv, pokrčení rameny z mé strany. "Musím do práce." S tím jsem odešla do svého pokoje se převléknout.
Když jsem si nandávala podvazky a utahovala je, aby držely černé poloprůhledné silonky, už mi to připadalo normální. Nevadilo mi, že další cizinec na mě získal kontakt a chce se mnou prožít noc v hotelu, kde budou dělat, že mě neviděli, neslyšeli. Ta neviditelnost, to, jak rychle zapomenou mou tvář. Za vyšší dýško…
Kéž bych také někdy zapomněla svou tvář, již vídám v zrcadle. Světle hnědé oči a blonďaté vlasy. Vysoká, hubená postava s velkými prsy. Tak žádané a nedostupné zboží tady - v Japonsku.
Přehodila jsem přes sebe kabát, abych zakryla kožené prádlo s latexovými pásky a vyšla z pokoje ven. Tam jsem narazila na Nobua. Jeho zelené oči se do mě vpily. Měla jsem pocit, že něco z výčitek mě zasáhlo i fyzicky, protože mě začaly pálit prsty a rty.
"To mě tu necháš s těma dvěma?" řekl lítostivě a trhl hlavou ke dveřím do obýváku. "Jsou v poslední době k nesnesení. A takhle večer tu nechci být sám." Byl tak smutný. Vždycky jsem měla nějaké nutkání o něj pečovat a starat se. Zastávat se ho. A teď jsem mu pomoci nemohla. Jako už mnohokrát v poslední době. Od toho dne, kdy jsem začala chodit do nové práce. Nové zaměstnání, nový způsob života.
"Promiň, opravdu tam musím, šéf by se zlobil..." A zákazník taky, pomyslela jsem si v duchu. Obešla jsem ho. Zamířila jsem ke dveřím, když mě zatáhl za kabát. Otočila jsem se k němu, políbila ho na čelo a se špatným pocitem zamířila ke dveřím. Do jeho očí se mi nechtělo dívat. Nepomohlo by mi to. Těžce by se mi dělaly… ony věci.
Uvelebila jsem se na sedadle řidiče, seřídila zrcátka a povzdechla si. Lehce jsem strčila klíček do zapalování a otočila jím. Motor ihned zabručel. Spojka. Zařadit. Plyn.
Podívala jsem se na svítící dům ve zpětném zrcátku a povzdechla si…
V domácnosti s mým bratrem a s dvojčaty Natsuki a Nobuem jsem něco jako jejich matka. A uklízečka zároveň. Pracovní síla, která tiše sleduje všechny události. Jediná pracující. Natsuki začala znovu studovat, Naoto se věčně fláká a Nobu dokončuje střední školu. Jako nejstarší z nich mám možná i jakousi povinnost se o ně starat a rozmazlovat je. Jenže můj plat kancelářské krysy nestačil na pokrytí všech výdajů. Myslím tím VŠECH výdajů. Proto se ze mě stala šlapka…
Nechutně otylý muž se ke mně naklonil. Podával mi peníze a zároveň mi šeptal do ucha. "Zasloužíš si dvojnásobek, zlato." Zvedal se mi žaludek a měla jsem chuť ukázat mu mou večeři v krapet natráveném stádiu. Hnusil se mi, běhal mi z něj studený pot po zádech. A to nejhorší bylo, že měl tolik známostí, že mi klidně mohl zničit život, kdybych ho někdy odmítla.
Přikývla jsem. "Děkuji." Chytil mou bradu mezi palec a ukazovák.
"Zítra sem přijdeš. V osm hodin. Slušně oblečena, v šatech, pod tím sexy prádýlko. Zajdeme si…" Na chvíli se zamyslel a pak roztáhl tučné rty do úsměvu, "…na večeři."
Souhlasila jsem, rychle se rozloučila a vyběhla z hotelu Puls. Vrátný otevřel velké skleněné dveře a zavolal za mnou: "Dobrou noc, slečno M." Doběhla jsem k autu, střelila po něm pohledem a povzdechla si. Už si mne pamatuje…
Znovu jsem cítila potahy auta a tu vůni mateřídoušky, jakmile jsem zasedla za volant. Chtěla jsem být co nejdřív doma a možná si taky ještě popovídat s Nobuem. Omluvit se mu.
S nesnesitelnou chutí mu vše říct jsem vběhla do temného domu a uvědomila si, že je po třetí ráno. Všichni spí.
Potichu jsem došla do pokoje, rozvázala pásek u kabátu a nechala ho sklouznout ke kotníkům. Pásky na korzetu jsem jeden po druhém rozepnula. Sundala jsem i podvazky. Látka zašustila a kalhotky se přidaly na hromadu prádla na zemi. Nahá jsem vešla do svojí koupelny.
Přes celý pokoj se rozlehlo vyjeknutí a ozývalo se ještě minutu.
Nobu se krčil v rohu sprchového koutu a celý se třepal. Uslzené oči se zdály ještě větší. Více psí, než když byli rozlítostněné před mým odchodem.
"Co se stalo Nobu?" skrčila jsem se k němu nehledě na to, že jsem naprosto nahá. Objal mě okolo krku, přitiskl se na mě a zašeptal mi do ucha tři hrůzná slova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 iwka iwka | Web | 3. dubna 2011 v 10:21 | Reagovat

zajímavý styl psaní. Předpokládám že jsi si vzala za vzor nějakou z těch knih co jsi teď o nic básnila :D
No jsme docela zvědavá jak to bude dál i když pokud to bude tak jak jsi plánovala před tím tak se snad ani daleko nedočtu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama