Duben 2011

...jako rým...

21. dubna 2011 v 9:50 | Kat-chan |  Obrázky


Christine je jako poezie.
Může být nevyzpytatelná, nebo přesná. Je romantická, ovšem i chladná jako čepel nejostřejšího meče.
Dokáže zalichotit, dokáže zničit.
I přítulnou a milou má stránku, ovšem v jejím nitru se nachází i ta bez srdce a slitování.
Zamýšlí se nad poselstvím bití a skoro celý život tráví u poliček knihoven, zahloubaná do nejkrásnější knih.
Nejde v ní číst lehce.
Jedno je ale jisté...
Kdyby byla báseň, každý řádek by v sobě nesl charakteristickou vůni starých knih, strach z minulosti, cynismus dneška a nejistotu budoucnosti. A vedle toho… nádherný úsměv.

Oomph! dess

10. dubna 2011 v 16:31 | Kat-chan |  Designyprovás




Tak jsem udělala dess s Oomph :)

Kdyby ho někdo chtěl, stačí napsat do komentářů a já k němu dodám vše potřebné/nastavím ho :)
< zde je náhled :)

Doufám, že se líbí :)

Útok!

10. dubna 2011 v 10:34 | Kat-chan |  Slova Katou


Tak jsem Vám včera byla na koncertě. U nás na Kadaňsku je totiž dosti rockových kapel a tak se každým rokem pořádá Orfeus Rock, kde se soutěží o 10 dní ve studiu a hraní na hlavní scéně proslulého Rockfestu = Vysmátého léta, kde k nám jezdí nejznámější české (minulý rok tu byli i Švédi) kapely.
Hraje se ve třech kolech a na lístku jsou vždy hlasy, které diváci dávají do krabiček, ve kterých se to potom všechno sčítá.. A pak má jedna kapela divokou kartu a postoupí tak rovnou do finále. Tohle bylo finále a posloupili do něj:
Orfeus Rock I: Innominado
Orfeus Rock II: New Variant
Orfeus Rock III: Trüpaslík (kteří se nakonec naučastnili, protože jeden člen, Mládenec, si zlomil kotník a nemůže skoro ani na pívo jít)
Divoká karta: Nucený výsek

A hádejte, kdo vyhrál? INNOMINADO!! Skvělé, skvělé. :) Také jsem jim dala oba hlasy! Ještě aby nevyhráli!
Byli fakt šťastní. Tedy alespoň profesor IT, se kterým jsem si později povídala byl nadšený z toho, že vyhráli :)
Ale proč jsem nadepsala článek útok?
Stojím si tam u stěny, poslouchám... A přede mnou stojí dva fotografové. Jeden se na mě jednou pootočil a jako podíval se na mě a pak něco řekl svému kámošovi. Najednou se oba dva otočila na mě a vyfotili mě! Samozřejmě jsem tam vypadala určitě strašně inteligentně! :D
No, těším se, až fotky dají na internet...
Tak.. Sdělila jsem Vám své zážitky a můžu zase jít.
Tak se mějte :)

Oomph! - Das letzte Streichholz

9. dubna 2011 v 18:04 | Kat-chan |  Hudba



Německá kapela OOMPH!, byla založená v roce 1989, ve složení Dero Goi (zpěv), Andreas Crap (kytara, klávesy) a Robert Flux (kytara a samply).
Přestože Oomph! 17. listopadu oslavili 17let existence, pořád má skupina stejnou sestavu.
V roce 1989 na jednom festivalu ve Wolfsburgu potkal Flux Dera a Crapa, a po nejrůznějších zkouškách a úpravách vznikli OOMPH! a stylově se řadí do rocku, metalu, a obsadili místo nejtvrdší pop německa....

Díky videacesky.cz jsem na ně narazila a ihned se zařadili na žebříček mých nejoblíbenějších kapel. Tuto píseň, Das letzte Streichholz, naprosto zbožňuji. Pod perexem máte překlad :)

PS: Nepřípomíná Vám videoklip a příběh nějakou pohádku?


Snape se usmál!

9. dubna 2011 v 11:17 | Kat-chan |  Kravinky


Mohu spokojeně umřít!! ^~^

Viděla jsem Snapeův úsměv!! xD A vy můžete taky (Tančící Brumbál už tak skvělý není.. Snape je větší pecka! :D:D:D) :


Mám hotovo!

9. dubna 2011 v 10:42 | Kat-chan


Věci jako záhlaví, stránka, rubriky, odkazy a rozcestníky nechci dlouho vidět!! :D

Ale Iwka-chan řekla, že chce tenhle desing, tak jsem ho sem dala. Ha-há.. :D

Tak doufám, že se líbí... *Protože jestli ne, skončíte v horoucím pekle!*

Tak sa majtě :)



Anime

9. dubna 2011 v 10:08 | Kat-chan






Návrat ke starému :)

8. dubna 2011 v 21:31 | Kat-chan |  Slova Katou


Tak jsem se vrátila ke starému dobrému designu s Miku.. Tak snad se líbí ^^

Tak jsem se rozhodla...

7. dubna 2011 v 18:11 | Kat-chan |  Slova Katou


... že začnu posilovat! Nejsem tlustá, ani náhodou. Období podceňování mého těla a říkání toho, že jsem tlustá už mě dávno přešlo! (Pořád se nemám ráda, ale o něco méně :D)
Ale přitahuje mě myšlenka na viditelné svaly. Ačkoliv jsem hubená, nejsem sportovní typ a přece jen jsem taková... neforemná, řekla bych... :D

Kamarádky, atletka a gymnastka, u mě ve třídě mají takovou ideální postavu. Míry akorát a mají nádherně vypracované svaly. Takové ty krásné, ženské nohy, úský pas, štíhlé boky a prsa akorát. A to se mi líbí - to se mi libí!

Tak mi držte palce ;D (Snad mi to vydrží dlouho)

Adios ^^

I'm in love with a zombie boy...

5. dubna 2011 v 23:23 | Kat-chan |  Hudba
Nevěděla jsem, kam to mám zařadit. Měla jsem jen potřebu se s Vámi podělit. Zamilovala jsem se. Do muže, který je naprostý blázen, který je určitě mnoho lidmi odsuzován. Ale já vždycky milovala ty, co vybočovali z řady. A tento je jeden z nich.
Možná jste ho viděli ve videu Lady GaGy. Hned ve dvou je možno ho vidět. And he is fucking perfect, baby...
I'm in love with a zombie boy...

Když ho vidím ve videu, které je níže, nebo na ostatních. Jeho úsměv, i vražedný pohled.. Ta sexy bezvýrazná tvář.
I'M IN LOVE WITH A ZOMBIE BOY...



Můžete i zodpovědět na otázku v anketě, nebudu se zlobit :)

Peklo a Peklo - Povídka

4. dubna 2011 v 18:17 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Tentokrát jsem se rozhodla, že na toto téma napíšu krátkou povídku.
Je to o dvou rozdílných životech. O dvou odlišných chápání pekla.

Můj život nebyl peříčko. Bezcílně jsem se celej život toulal po Spojených Státech Amerických. Jen někdy jsem se na pár let zastavil, vytvořil si partu, a když jsem se začal pořádně zabydlovat, řekl jsem si, že je na čase vyrazit na další místo.
Vyžíval jsem z toho, co jsem ukrad. Doslova. Nebavilo mě pracovat. Přišlo mi to jako zbytečná námaha, když v tomhle světě bylo tolik bohatejch lidí, co si to ani nezasloužili.
Šlo to se mnou od desíti k pěti. Někdy v polovině mého života mě kámoš Markus vzal k sobě do bytu na jednu kokainovou party. Kokain. Pěknej hnus… Ale oni v tom jeli a život jim připadal krásnej. Měl jsem na krku jednu vraždu a asi sto okradenejch babiček. Řekl jsem si: "Tak proč to nezkusit. Je to oblbovák, vytřese ti to z hlavy všechny problémy…" A vytřáslo. Všechny.
Místo všech těch problémů a starost o jídlo a o střechu nad hlavou přišel jeden velký problém. Sehnat peníze na další dávky. Musel jsem krást o to víc. A častěji. A všechny peníze, krom deseti korun, za který jsem si koupil teplý kafe a rohlík, jsem vrazil do drog. Nechutný, co?
Při jednom lupu na mě přišli policajti… Chtěl jsem jim utéct, výstražně několikrát vypálili pistolí. Otočil jsem se na ně a zařval něco rasistickýho, nacistickýho a na nejbližším domě nakreslit dvě velký S. Střelili mě do nohy a odvezli na stanici. Teď, když o tom přemýšlím, tak jsem na ně asi neměl řvát, že přesně tyhle židy jsme měli vypálit.
Takže pro zbytek života… Pro zbytek života nejspíš zkysnu ve vězení, kde mám depky, třesavku a musim bejt čistej, protože dávka se tu jen těžko dá sehnat.
Můj spolubydlící taky není moc milej. Ale co… Zavařil jsem si to já sám… Kokot.
A teď… Teď mám peklo.

Celý život jsem věřila na Boha. Den co den jsem klekala před oltář, jejž jsem si sama vyrobila a za svitu svíček prosila Boha. Prosila jsem ho, aby strážil mou duši. Aby byl ke mně shovívavý, ke každému mému přešlápnutí, jichž, ale, moc nebylo.
Žila jsem počestně. Nikdy jsem netoužila po mužských, natož, Bůh nás ochraňuj, po ženských. Nikdy jsem nezaklela a ke všem jsem byla milá a ochotná. Ke všem. Dokonce i k těm, co si můj milý úsměv nezasloužili.
Tak za co to mám?
V mých šedesáti letech mě zastihla ošklivá nemoc, která zužovala moje tělo. Kousek po kousku jsem chátrala, nemohla jsem chodit, moč jsem skoro neudržela, ale i přesto jsem až do dne mé smrti byla na pravidelných bohoslužbách.
Tak za co to mám?
Když jsem umírala, před očima jsem si vybavovala krásné brány do nebe, kde čeká svatý Petr. Ten rozhodne. Ale doufala jsem, že Bůh ke mně bude milý. Že mne k sobě pošle.
Jakmile jsem zavřela oči, moje duše se propadla do jiného světa. Nečekala jsem, jak moc to bude bolet. Jako kdybych se měla roztrhat. I když už to nebolelo fyzicky, po psychické stránce to bylo… Hrůzostrašné. Nejpříšernější zážitek. Ale já stejně měla před očima ty nádherné lesklé brány do nového, naprosto odlišného života.
Ale všechno moje doufání přišlo nazmar, když jsem se ocitla v hluboké jámě plné lidí, stejných jako já. Mladí, i staří. Vrásčití. S hladkou kůží. S otrhanými i nádhernými šaty. Ale všichni měli v očích prázdnotu. Nic. Ten hluk mi trhal uši. Někteří hekali. Další ječeli, plakali. Prosili. Jakmile jsem na ně promluvila, podívali se na mne nechápavě, jako němý pes a bolestivě vyjekli. Přejížděl mi mráz po zádech.
Zadívala jsem se na okraj jámy, kde stál vysoký muž v dlouhém plášti. Sundal si kápi a zadíval se přímo na nás dolů. Ječivé hlasy na chvíli utichly. Všichni zpozorněli.
"Tak pár šťastlivců zas půjde za panem Satanem," usmál se šibalsky. Na ta slova nezapomenu. Domáhala jsem se vysvětlení. A to mi bylo podáno se stejným, šibalským úsměvem.
"Má milá, nebe není. Většina duší jde sem. Někteří, ti šťastní jdou do pekla, kde dostanou těžkou práci, kde budou doživotně makat. Ale ty, má milá… Ty tu zůstaneš. Na věky. Dovedeš si představit tu délku? Na věky. Nemůžeš zemřít, nemůžeš nic. Ztratíš duši, smysl života, emoce. Budeš se toulat, šlapat ostatním na hlavy a skučet a prosit… To tohle.. Tohle je peklo, má milá…"
Jeho smích jsem slyšela ještě týden…
Pak jsem poprvé zaskučela a rozbrečela se.

Ilidia Oosugaki

4. dubna 2011 v 17:27 | Kat-chan |  Postapokalypsa




Ilidia Oosugaki
Narozena: 28.9.1994
Při zkáze přišla o matku, otce, bratra staršího, pár kamarádů.
Vcelku ukecaná, rozvážná, někdy až nevhodně veselá, trochu schizofrenik, nesnáší hádky a raději vše řeší domluvou - pokud to nejde tak ručně nebo pánvičkou (prostě ho praští)
Bojí se výšek a někdy má docela špatný pocit když někdo drží nůž.
Nic moc neumí. Je teprve "hloupý puberťák", který celý život strávil ve škole takže neumí, když to tak sečtu, nic.
Krom nějakých těch základů kreslení, dělání na poli, něco bych možná i sesmolila ze dřeva, nebo tak, a taky by asi byla schopná plusmínus někoho ošetřit. Tak normál.
Rodiče ji v ničem moc nepodporovali, takže nijak nevynikla. Zatím toho nemá moc za sebou, takže její minulost není moc bohatá.

Nena Jeaneil

4. dubna 2011 v 16:57 | Kat-chan |  Postapokalypsa



  1. Jméno a příjmení Vaší postavy. - Nena Jeaneil
  2. Datum narození? - 15.12. 1988
  3. Koho jste měli před apokalypsou? (Přesněji - Kdo Vám zemřel?) - Sestra, matka, otec, přítel, pes a pár přátel
  4. Jak vypadáte (Podrobný popis, nebo nejlépe obrázek :))? - Viz obrázek.
  5. Jaká je Vaše povaha? - Vždy se snažila být milá. Ale otřes, který ji zasáhl rapidně změnil její povahu. Je nekompromisní a žene se za svým hlava nehlava. Neštěstí z roku 2012 na ni zanechalo mnoho jizev a už není tak pěkná, jako bývala. Moc nejí a tak je vyhublá a stále nervózní. Někomu se může zdát moc křehká, ale umí si prosadit svou i v pěsním souboji.
  6. Jaké jsou Vaše fóbie, strachy, nejhorší noční můry? - Bojí se ohně.
  7. Co umíte? (Může to být cokoliv absrudního, klidně hra na flétnu ;)) - Umí trochu bojovat (pouze prodělala pár kurzů boxu), malinko vařit. Ale hlavně umí s nářadím. Šroubovák je její nejlepší kamarád.
  8. Ve zkratce Vaše minulost. - Těsně před neštěstím z roku 2012 se nastěhovala ke svému příteli, který byl o dva roky mladší, než ona. Se svou sestrou se nenáviděla, ale rodiče měla ráda i ony jí. V ten osudný den byla mimo domov, takže se stihla schovat na jednom z nejbezpečnějších míst v jejich městě - na naprosto otevřenou louku, kde ji nemělo co ublížit.

Společná.. ehm.. povídka :)

3. dubna 2011 v 23:42 | Kat-chan |  Povídky


Znovu jsem se nechala uchvátit Iwkou-chan. A už je mi to krapet trapné se po ní stále opičit. Hrozné. Ale zakládám společnou povídku. Tak trochu jinak....
A jak, ptáte se? Jednoduše:
  • Vyplníte přihlášku
  • Já napíši první díl a na jeho konci budou otázky.
  • Například: Pozdravíte ho a dále se o něj nebudete zajímat? Nebo ho budete ignorovat? Nebo se s ním pustíte do řeči.
  • Odpověď na otázku napíšete do komentáře.
  • Podle toho já napíši další díl u kterého budou znovu otázky.
Povídka bude o poapokalyptickém světě. přesněji po roku 2012.
Všechno je zbořené, hodně lidí mrtvých. Teď se musí ukázat nejsilnější, aby zvítězil o jídlo. Lidstvo upadne do doby temna. Slabší umírají, ti silnější přežijí - budete mezi těmi silnějšími? Získáte si respekt ostatních?
Už není žádná společnost - svět je tak, jak začínal. Boj o přežití, boj o jídlo, boj o střechu nad hlavou.
A co způsobilo ozářené z vybuchlé elektrárny? Objevují se divné příšery....

Pokud se chcete přihlásit vyplňte:
  1. Jméno a příjmení Vaší postavy.
  2. Datum narození?
  3. Koho jste měli před apokalypsou? (Přesněji - Kdo Vám zemřel?)
  4. Jak vypadáte (Podrobný popis, nebo nejlépe obrázek :))?
  5. Jaká je Vaše povaha?
  6. Jaké jsou Vaše fóbie, strachy, nejhorší noční můry?
  7. Co umíte? (Může to být cokoliv absrudního, klidně hra na flétnu ;))
  8. Ve zkratce Vaše minulost.
To by mělo být vše. Těším se na Vás :)


Aloha, where are you from?

2. dubna 2011 v 13:30 | Kat-chan |  Slova Katou


V poslední době už jsem zde jen na to, abych napsala článek na téma týdne, že? Omlouvám se, ale nemám na nic ani čas ani chuť.. Ale teď už k tématu:

Seznámení přes internet je celkem diskutované téma, že? Tuhle holčičku nachytal pedofil, támhleta se zamilovala a posílala mu prachy, tuhle zabil chlap, se kterým si psala a měla ho za třináctiletého kamaráda.
Kdyby oni znali netiketu, která je mimochodem zařazena do učebních plánů a učit by se měla, kdy už ne musela, tak by se tohle nestalo. Zlaté pravidlo? Dokud ho nevidím, či neslyším - NEVĚŘÍM, ne?
Ale z pohledu kamarádství je to sakra skvělá věc. Nebo je úžasné povídat si s kamarády z Austrálie, nebo z Egypta, či z USA... Rozvíjí se jazykové dovednosti, osobnost, zjistíš nové věci. Sama vím, jaká je sranda volat si se Švédkou, když ona breptá a Vy jí ani slovo nerozumíte, protože moje angličtina je na nízké úrovni.
A třeba povídání si s Iwkou-chan je kouzelný. Kolik srandy se zažije. A ty lidi jsou kolikrát srdci blíže, než ten, kdo bydlí ve stejném městě jako Vy.

Takže shrnutí?
Už hodně lidí si našlo vztah přes internet a jsou spolu klidně i více, než deset let, mají dvě děti a tak dále. Dnešní doba to umožňuje. Ale musí se dát pozor na to, s kým se seznamovat?
A v kamarádství - to se meze nekladou, že?