Her name is Alice - 1st part

13. října 2011 v 19:39 | Kat-chan |  Povídky jednorázovky
Takže zlatoušci, tohle jsem napsala dneska. Poslouchala jsem při tom jednu písničku, o který Vám nemůžu moc říct, protože bych tim vyzradila pointu týhle povídky. Není to nic moc, ale snažím se dostat k části, kterou mám vymyšlenou - tady jsem se s k ní zatím ani trochu nedostala. Doufám, že se k ní dostanu v druhé části...
Je to divný, tak.. doufám, že se Vám to aspoň trochu bude líbit...


Pohrávala si s propiskou a dívala se z okna ven. Začalo se stmívat a venkovní lampa, přesně pod jejím oknem, poblikávala a probouzela se k životu, zatímco všechno ostatní usínalo.
Její kočka ladně vyskočila na pracovní stůl, dvakrát po něm přešla zleva doprava a nazpět a pak zamňoukala, aby jí její majitelka konečně věnovala trochu poznornosti.
"Promiň, Shot," usmála se unaveně červenovlasá žena a pohladila kočku po celém těle. Ve světle stolní, zlaté lampičky, se černá kočičí srst třpytila jako leštěný mramor. "Hned ti dám papání." Věnovala kočce polibek na hlavu, znovu pohled obrátila k venkovní lampě a vstala z kožené, kancelářské židle.
Bosky dotančila do kuchyně, kde ze země sebrala kočičí misku. Když vysypávala obsah balíčku s kočičím žrádlem, nepřítomně hleděla na studené bílé dlaždičky a sotva vnímala, co dělá. Shot vyskočila na linku a začala jíst z misky.
Červenovláska začala vnímat, až když kočka vymňoukla a vystrčila drápky, jakmile jí na hlavu kápl smradlavý obsah taštičky, který bezmyšlenkovitě její majitelka vymačkávala.
"Promiň, Shot," zabrumlala a vydala se raději zpět do své pracovny, kde se usadila do židle, vzala do ruky černou propisku a třepotala si s ní jako s motýlkem v dlani.

Před očima se jí zjevila podobizna té dívky, se kterou se už po druhé náhodně setkala. Útlá dívenka s dlouhými blonďatými vlasy po pás.
Když ji poprvé spatřila, byla to půvabná mladá dívka. Okouzlila ji svým úsměvem a čistými bílými šatičkami. Stejně bílými, jako byla tehdy její duše.
Ale když ji potkala před pár dny, málem ji nepoznala. Jen průzračně modré oči prozradily, že ten špinavý odpad, ta zrůdička je ona kdysi nádherná, kdysi křehká dívenka.

Zabodla tužku do linkovaného bloku a zhluboka se nadechla.
Raději na to nechtěla myslet. A tak načmárala pár poznámek, zvedla se a šla do ložnice spát.

Když se ráno za zvuku budíku probudila, rozespale se protáhla a popřála své kočce dobré ráno. Shot na ní jen urážlivě zaprskala.
"Ty jsi mi nějaká nafučená," zasmála se Christine a provokativně do kočky šťouchla. Ta zavrávorala a raději odběhla z hlavou vysoko vztyčenou někam pryč. Červenovlásce při tom pohledu cukaly koutky směrem vzhůru.
Po ranním rituálu, který se skládal z cvičení, snídaně a hygieny se oblékla a vyrazila do města.
Včera večer sama sobě slíbila, že onu dívku najde. A rozhodla se, že začne na místě, kde ji viděla poprvé. V parku za malým kostelýkem na kraji města.

Otevřela dveře od domu a studený vítr ji šlehl do tváře. Přitiskla si koženou bundu blíže k tělu a až teď, při pohledu na vrstvu zežloutlého listí na ulici si uvědomila, že je tu podzim. A těsně za ním se drží zima. Natěšené kupovité mraky plné sněhu, který pokryje celou krajinu a vše, co si co nejrychleji nenajde nějaký teplý, bezpečný úkryt, zabije.
Raději rychle seběhla šest schodů, dělících ji od chodníku a nastoupila do svého mahagonového automobilu. Strčila klíček do zapalování a když její auto spokojeně zabrumlalo a nastartovalo se, sešlápla opatrně plyn a vyjela směrem k onomu parku. K Národnímu parku.

Zaparkovala, co nejblíže to šlo a zkontrovala hodiny. Potkala ji ten den přesně v devět hodin u malého jezírka.
Zbývaly jí dvě minuty, než na věžních hodinách umístěných u parku, odbije devátá. Vyběhla, jak nejrychleji uměla. Nevěděla, proč vlastně běží sem. Prostě ji tu potkala poprvé, co když sem chodí častěji? Je to možné...
Hnaly se jí hlavou různé myšlenky. Co jí vlastně řekne? Nemůže na ní vybafnout, že se o ní bojí a že jí chce pomoct. Nejspíš by takovou pomoc vůbec nepřijala.

Zastavila se na břehu rybníku, kde se tvořily vlnky, když nějaký ze zesláblých stromů upustil na jeho hladinu list. Kachen tu byla vidět maximálně třetina z normálního počtu a po nikom ani vidu, ani slechu. Rozhlížela se, dvakrát obešla rybník a poté se posadila na jednu z laviček.
Měla přesně výhled na to místo, kde před pár měsíci stála a házela kachnám starý chleba společně s nějakými seniory a jejich vnoučaty. Usmívala se a užívala si paprsků, které ji hladily po tvářích, ramenou a odkrytém dekoltu. Když v tu ji někde poklepal na rameno.
Otočila se a stále za ní ona. Hubeňoučká, krásná dívka s kudrnatými blonďatými vlásky a očima tak průzračnýma, že i pohádková studánka se proti nim zdála být zanešená špínou.
Její rtíky se pootevřely při nádechu a sladký, dětský hlásek se zeptal: "Valreni? Christine Valreni?" Netušila, odkud její jméno zná. Ale řekla si, že to bude možná nějaká známá některého z klientů.
"To jsem já," přikývla trochu zaskočeně, ale ihned se také usmála. "Co potřebuješ, zlatíčko?"
Dívenka si urovnala bílé šatičky a pár kroky dohopsala k břehu rybníčku. Zahleděla se na hladinu. Byla rozvířená tím, jak po ní křižovaly kachny sem a tam, různými směry, jak mávaly křídly a snad hrály na honěnou.
"Víte," řekla dívenka a otočila k červenovlásce hlavu, "už jste někdy někoho viděla a bylo Vám jasné, že to ho musíte pronásledovat a jít za ním? Do skonání světa? Ať se stane, co se stane?"
Mluvila tak spisovně a tak vyspěle, ale přeci jen to bylo dítě. Kolem ní letěl motýl a ona se za ním vydala.
Než červenovláska stačila říct slovo, krásná blondýnka se ztratila někde v parku. Zavrtěla nad tím hlavou a naházela zbytky chleba do rybníčku.

Kéž by to tehda neudělala. Kéž by se za ní rozeběhla a zeptala se jí, jak to myslela. Třeba by teď neměla takové výčitky svědomí a třeba by něco zmohla.
Další poryv studeného větru vytvořil z listí na zemi vír a zazpíval symfonii podzimu. Christine si povzdechla, zvedla se z lavičky a rozeběhla se k dalšímu místu, které jí napadlo. Co třeba místo, kde ji viděla před pár dny?

Proti větru, který jí štípal do tváře a kouzlil tak dva velké červené koláče na jejích tvářích, běžela skrz parkem. Věděla, kam musí teď.
Sotva nalézala do auta, jednou rukou už startovala a nohou už stlačovala plyn. Rychle vyrazila na opačný konec města, do jedné špinavé kavárny.

Cesta jí připadala nekonečná, i když jí to netrvalo méně, než patnáct minut. Zastavila přesně před kavárnou a vběhla do ní.
Stěny polepené lavnou tapetou, kteár se postupně odlupovaly, tlumené světlo a pach moče, krve a alkoholu tu byl stále stejný, jako když tu byla posledně. Ale nikde neviděla ztrhané, špinavé děvče s třepotajícím se hlasem a rozklepanýma nohama.
Posadila se k jednomu z polo-zničených stolečků a přejela pohledem po celé místnosti. Zhulenou servírku, která k ní jen tak tak došla odbyla mávnutím ruky a vyčkávala, jeslti se něco nebude dít.
Ale žádná dívčina se zničenýma modrýma šatičkama a nepřítomným pohledem v očích nepřišla. Žádné tiché ťapkání poničených, od deště špinavých černých balerínek.

Christiny oči se zalily slzami. Byly to slzy zoufalosti. Protože když si vzpomněla na tu ušmudlanou nepřítomnou tvář dívky, která byla tak nádherná, pokládala sama sobě za vinu, že ji toho dne nepronásledovala.

Když před pár dny byla v téhle kavárně, červenovláska chytila blondýnku za paži. Pevně ji stiskla a otočila k sobě. Nepřítomný pohled a zarudlé oči si Christine prohlížely, jako kdyby ji viděly poprvé v životě. Zničený, přiopilý hlas vykřikl: "Nech mě bejt, ty čubko jedna!" A pak se jí ta dívenka vytrhla a utekla. Jako tenkrát za motýlkem. Ale už né tak ladně a roztomile...

Christine se zvedla o stolku a vyšla ven. Zavřela oči a zaposlouchala se do ruchu těhle ulic. Kašlání, nadávky a opilecký zpěv. A to bylo teprve ráno. Tohle byla nejzapadlejší část města. Ona se sem dostala protože to vyžádal jeden její klient, který se dal na drogy, ztratil rodinu a domov...

Ale proč tu byla blondýnka?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chrissie-chan chrissie-chan | Web | 14. října 2011 v 7:22 | Reagovat

krásný obrázek :)´jasně spřátelím... já bych prosila Minata %)

2 Ilidia Ilidia | 16. října 2011 v 13:30 | Reagovat

Zatím jsem v tom ztracená doufám, že se v dalším díle dozvím víc ;)
některé slovní spojení by mě vážně nenapadli jak už jsem tí říkala několikrát vážně ti to jde :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama