Básně

Pocit zmaru.

11. října 2010 v 10:28 | Kat-chan

Poslední paprsky sledují mě zdály,
zvláštně poskakují, jakoby si hrály.
Dívám se na ně a proklínám čas,
co ve mě postavil tu děsivou hráz.

Pocity v nitru se míchají v jeden,
proč stále mi všichni mažou rty medem?
To vážně si myslí, že lež nepoznám?
Je ostrá jak čepel, co v hrudníku mám...

Chci utíkat pryč, zapomenout lásku,
jež každičké přátelství dává v zmar, v sázku.
Chci chvíli žít v samotě, neznajíc nic,
snad pak bych svým přátelům moh vyjít vstříc.

Milovat znamená spoutat svou duši,
a všichni, kdož podlehnou, bezmocnost tuší.
Být čilý a volný, to každý chce snad
však častokrát milovat nutí nás lhát.

Láska je zvláštní, zlá je i krásná,
temná a šeredná, matná i jasná.
Kdož uzří jí v kolébce a touží jí mít,
toť blázen, co v slepotě nevždy chce žít.

Je pro upíra krví, pro archanděla spásou,
pro draka je princeznou, pro náruživce krásou.
Však v závěru je to jen smrtící jed,
smát se a dýchat už nebudeš smět...

Od Jiřího Černého, mého věrného přítele

Kvítek

7. října 2010 v 15:40 | Kat-chan

Kvítek

K zemi se snáší bílý kvítek, jemně.
Třepotá se v lehkém vánku, podzimním.
Čekáš, kdy se dotkne půdy, pevné.
Proč nepomůžeš? Bývals mu přítelem, intimním.

Kvítek jen čeká na svůj osud, příšerný.
Čeká, kdy spadne na zem, ledovou.
Zašlape ho chlapec a bude svět, jen černý.
Copak kvítek zaslouží si smrt, takovou?

Blossom

by *theirison

 
 

Reklama